„Uprostřed konfliktu: Požadavky mé mámy mě nechávají bezmocnou“

Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v tak složité situaci s vlastní mámou. Jmenuji se Veronika a mám krásnou osmiletou dceru jménem Sofie. Moje máma, Lenka, byla vždy důležitou součástí našich životů, ale poslední dobou její chování mě nechává naprosto bezmocnou a zmatenou.

Všechno to začalo před několika měsíci, když moje máma začala trvat na tom, že by Sofie měla trávit více času u ní doma. „Veroniko, chybí mi Sofie,“ říkala. „Proč ji nenecháš u mě přespat? Bude to dobré pro nás obě.“ Myslela jsem si, že je to skvělý nápad. Sofie svou babičku miluje a já bych si mohla občas odpočinout.

Prvních pár nocí, kdy Sofie přespala u babičky, bylo všechno v pořádku. Ale pak začaly stížnosti. „Veroniko, musíš si promluvit se Sofií,“ volala mi máma druhý den ráno. „Vůbec mě neposlouchá. Je tak tvrdohlavá a neposlušná.“ Byla jsem zaskočená. Sofie se doma vždy chovala dobře. Nemohla jsem pochopit, proč se u mámy chová jinak.

Zkusila jsem si o tom se Sofií promluvit, ale byla stejně zmatená jako já. „Mami, snažím se poslouchat babičku, ale ona se na mě zlobí bez důvodu,“ říkala Sofie se slzami v očích. Trhalo mi to srdce vidět ji tak smutnou.

Situace se jen zhoršovala. Když jsem se rozhodla Sofii k mámě nepustit, Lenka mi volala v slzách. „Veroniko, proč mi bereš Sofii? Jsem bez ní tak osamělá.“ Cítila jsem se jako v bezvýchodné situaci. Ať jsem udělala cokoliv, někdo byl nešťastný.

Jednoho víkendu jsem se rozhodla nechat Sofii u mámy znovu přespat s nadějí, že se situace zlepší. Ale bylo to stejné jako předtím. Máma mi volala druhý den ráno rozzuřená. „Veroniko, musíš si hned přijít pro Sofii! Je nemožné ji zvládnout.“ Když jsem dorazila, našla jsem Sofii sedící tiše na gauči, vypadala vyděšeně a zmateně.

„Mami, co se stalo?“ zeptala jsem se a snažila se udržet klidný hlas.

„Nechtěla sníst snídani a hodila záchvat vzteku, když jsem ji požádala, aby uklidila své hračky,“ odpověděla máma rozzlobeně.

Vzala jsem Sofii domů a znovu se jí pokusila o tom promluvit. „Sofie, proč jsi neposlouchala babičku?“

„Mami, snažila jsem se,“ řekla tiše. „Ale babička se na mě zlobí za všechno. Nevím, co mám dělat.“

Pocítila jsem vlnu frustrace a smutku. Zdálo se, že ať jsem se snažila jakkoliv zprostředkovat mezi nimi, nic nefungovalo. Chování mé mámy bylo stále více nevyzpytatelné a mělo to dopad na nás obě.

Rozhodla jsem se vyhledat radu rodinného terapeuta. Terapeut navrhl, že moje máma může bojovat s pocity osamělosti a frustrace, které promítá na Sofii. Dávalo to smysl, ale situaci to nijak neusnadnilo.

Zkusila jsem o tom s mámou jemně promluvit. „Mami, možná bychom mohly najít jiné způsoby, jak bys mohla trávit čas se Sofií, které by nebyly tak stresující pro vás obě.“

Ale ona ten nápad odmítla. „Veroniko, přeháníš. Jsem v pořádku. To Sofie se musí naučit chovat.“

Cítila jsem se jako bych narážela na zeď. Napětí mezi námi rostlo a náš kdysi blízký vztah začal upadat. Sofie byla stále více úzkostlivá ohledně návštěv u babičky a já byla rozpolcená mezi ochranou své dcery a snahou podpořit svou mámu.

Na konci nebylo žádné šťastné řešení. Máma nadále trvala na tom, aby Sofie přespávala u ní, ale zůstávala kritická a tvrdá. Naše rodinné setkání byla napjatá a radost, kterou jsme kdysi sdílely, se zdála jako vzdálená vzpomínka.

Stále nerozumím tomu, co se děje s mojí mámou nebo jak to napravit. Vím jen to, že jsem uprostřed situace, která se zdá být nemožná k vyřešení.