„Upřímné poděkování mé sousedce: Pomohla mi získat zpět mé dítě z pěstounské péče“

S Markem jsem se seznámila během druhého ročníku na vysoké škole. Byl okouzlující, inteligentní a uměl mě přimět cítit se jako nejdůležitější člověk na světě. Rychle jsme se zamilovali a brzy jsem zjistila, že jsem těhotná. Zpočátku se Marek zdál být nadšený z dítěte, ale jak měsíce ubíhaly, jeho nadšení opadalo.

Když se narodil náš syn, Tomáš, Marek se stal odtažitým a podrážděným. Začal trávit více času mimo domov a když byl doma, byl chladný a odmítavý. Jednoho večera, po další hádce o jeho nezájem, vybuchl.

„Přestaň brečet! Nikdy jsem ti nic neslíbil! Nechci tebe ani to dítě!“ křičel. Otočil se a odešel, nechal mě samotnou s novorozencem a zlomeným srdcem.

Snažila jsem se postarat o Tomáše sama. Moje rodina žila v jiném kraji a neměla jsem blízké přátele poblíž. Stres z toho být svobodnou matkou a zároveň dokončit studium mě přemáhal. Cítila jsem se, jako bych se topila v odpovědnosti a osamělosti.

Jednoho dne, po obzvlášť těžké noci s Tomášem, jsem udělala nejtěžší rozhodnutí svého života. Kontaktovala jsem sociální služby a zařídila, aby byl umístěn do pěstounské péče. Přesvědčila jsem se, že je to pro něj nejlepší – že bude mít lepší život s rodinou, která mu může poskytnout to, co já nemohu.

Den, kdy jsem předala Tomáše sociální pracovnici, byl nejtemnějším dnem mého života. Když jsem sledovala, jak odjíždějí s mým synem, část mě jako by zemřela. Vrátila jsem se do prázdného bytu a zhroutila se na podlahu, nekontrolovatelně plakala.

Týdny jsem procházela denním životem jako v mlze. Chodila jsem na přednášky, plnila úkoly a chodila do práce, ale srdce v tom nebylo. Pocit viny a lítosti mě neustále sžíral.

Jedno odpoledne, když jsem seděla na lavičce v parku poblíž svého bytu, přistoupila ke mně moje sousedka, paní Nováková. Byla to starší paní, která bydlela ve vedlejším domě. Už jsme si dříve vyměnily zdvořilosti, ale nikdy jsme spolu opravdu nemluvily.

„Vypadáte, že byste potřebovala někoho, s kým si můžete promluvit,“ řekla jemně a posadila se vedle mě.

Nevím, co to bylo na její přítomnosti, ale najednou jsem jí začala vyprávět o všem – o Markově opuštění, mých bojích jako svobodné matky a mém rozhodnutí umístit Tomáše do pěstounské péče. Trpělivě naslouchala a nabízela slova útěchy a pochopení.

„Udělala jste to, co jste v té době považovala za nejlepší,“ řekla tiše. „Ale není pozdě změnit názor.“

Její slova mě zasáhla. V následujících týdnech se paní Nováková stala zdrojem síly a povzbuzení. Pomohla mi projít procesem získání Tomáše zpět z pěstounské péče. Nebylo to snadné – bylo třeba vyplnit nespočet formulářů, setkat se se sociálními pracovníky a absolvovat soudní jednání – ale stála při mně na každém kroku.

Konečně nastal den, kdy mi bylo dovoleno přivést Tomáše domů. Když jsem ho znovu držela v náručí, pocítila jsem úlevu a radost, kterou jsem měsíce nezažila. Ale ta radost netrvala dlouho.

Marek se nečekaně objevil zpět v našich životech. Tvrdil, že chce být součástí Tomášova života a slíbil, že se změnil. Zoufale jsem chtěla mít rodinu zase pohromadě a uvěřila mu.

Nějakou dobu se zdálo, že se věci zlepšují. Marek byl pozorný a podporující a začali jsme obnovovat náš vztah. Ale netrvalo dlouho a jeho staré zvyky se vrátily. Opět se stal odtažitým, trávil více času mimo domov a o Tomáše nejevil zájem.

Jedné noci, po další ostré hádce, Marek odešel nadobro. Tentokrát nebyly žádné sliby ani omluvy – jen ticho, když zavřel dveře.

Zůstala jsem opět sama, ale tentokrát s hlubším pocitem ztráty. Naděje, kterou ve mně probudilo povzbuzení paní Novákové, nyní působila jako krutý žert. Získala jsem zpět své dítě jen proto, abych čelila tvrdé realitě, že některé věci nelze nikdy napravit.

Když jsem seděla na té samé lavičce v parku, kde mě poprvé oslovila paní Nováková, uvědomila jsem si, že i když její podpora mi dala sílu přivést Tomáše domů, nemohla změnit skutečnost, že naše životy byly navždy poznamenány opuštěním a zlomenými sliby.