Tři děti za rok: Příběh jedné české mámy, která překonala všechny překážky

„Petro, ty jsi se úplně zbláznila!“ křičela na mě máma přes stůl v kuchyni, když jsem jí oznámila, že čekám další dítě. Její hlas se třásl vztekem i strachem. „Vždyť jsi sama! Jak to chceš zvládnout?“

Seděla jsem naproti ní, ruce sevřené v klíně, a snažila se nebrečet. V hlavě mi hučelo. Bylo mi teprve osmadvacet a už jsem měla doma malého Filípka, kterého jsem porodila v lednu. Teď jsem byla v pátém měsíci s dalším dítětem – a to ještě nikdo netušil, že za pár měsíců přijde další překvapení.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu samoživitelka. S Filipovým otcem, Honzou, jsme se rozešli krátce po jeho narození. Nezvládl tlak, finance, ani moje poporodní deprese. Zůstal mi po něm jen dluh na nájmu a pár hořkých vzpomínek. První týdny jsem přežívala jen díky mámě a kamarádce Lucce. Každý den byl boj – o peníze, o klidné spaní, o kousek sebeúcty.

Když jsem zjistila, že čekám druhé dítě s jiným mužem – Tomášem, kterého jsem poznala na jedné firemní akci – málem jsem se zhroutila. Tomáš byl fajn, ale když slyšel slovo „těhotenství“, zmizel rychleji než sníh v březnu. Zůstala jsem zase sama. Máma mi vyčetla všechno: že jsem nezodpovědná, že ničíme rodinnou pověst, že nikdy nic nedokážu.

„Mami,“ šeptla jsem tehdy zoufale, „já to zvládnu. Musím.“

Byly dny, kdy jsem tomu sama nevěřila. Filípek měl koliky a já nespala víc než dvě hodiny v kuse. Peníze z rodičovské mizely rychleji než voda v umyvadle. Každý měsíc jsem počítala drobné na rohlíky a mléko. Když mi přišel dopis od exekutora kvůli Honzovým dluhům, rozbrečela jsem se uprostřed obchodu mezi regály.

A pak přišel šok: měsíc po porodu druhé dcery Aničky jsem zjistila, že jsem opět těhotná. Nechápala jsem to – byla jsem opatrná, ale osud si ze mě dělal legraci. Tentokrát byl otcem někdo úplně jiný – Radek, kamarád z dětství, který mě utěšoval po rozchodu s Tomášem. Když jsem mu to řekla, byl v šoku. „Petro… já tě mám rád, ale dítě? Teď? To nemůžu…“

Zůstala jsem na všechno sama. Tři děti za jeden rok – a žádný z otců nebyl ochoten pomoci. Máma mě přestala navštěvovat úplně. „Až si to srovnáš v hlavě, ozvi se,“ řekla naposledy do telefonu.

Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Seděla jsem na posteli mezi plínkami a dudlíky a brečela do polštáře. Ale pak se Filípek rozesmál svým bezzubým úsměvem nebo Anička poprvé chytila moji ruku – a já věděla, že musím bojovat dál.

Začala jsem hledat pomoc – na úřadech, u neziskovek i mezi známými. Lucie mi nosila oblečení po svých dětech a občas pohlídala ty moje, abych si mohla aspoň na chvíli odpočinout nebo si přivydělat úklidem u sousedů. Naučila jsem se žít z minima – vařit polévky z ničeho, šít oblečení ze starých triček, opravovat kočárek izolepou.

Nejtěžší byly pohledy lidí na ulici – soudící oči sousedek v paneláku i tiché šeptání v obchodě: „To je ta Petra… Tři děti za rok! Každé s jiným chlapem…“ Někdy mě to bolelo víc než samota.

Jednou večer mi Filípek přinesl obrázek: nakreslil naši rodinu – mě a tři malé postavičky. „Mami, my jsme nejlepší rodina na světě,“ řekl pyšně.

V tu chvíli mi došlo, že i když je všechno těžké a někdy nespravedlivé, mám něco, co mi nikdo nevezme – lásku svých dětí.

Když se narodila poslední dcera Ema, byla jsem už unavená k smrti. Porod proběhl doma – nestihla jsem ani zavolat sanitku. Lucie mi pomáhala přes telefon a já mezi kontrakcemi přemýšlela, jestli tohle je opravdu můj život.

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem poprvé držela Filípka v náručí. Mám tři děti do jednoho roku věku – a pořád žiju. Naučila jsem se být silná i tehdy, když už nemůžu. Naučila jsem se prosit o pomoc i přijímat ji bez studu.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem levného čaje a dívám se na spící děti. Přemýšlím: Co bude dál? Najdu někdy někoho, kdo nás bude mít rád všechny? Přestane mě někdy okolí soudit?

Možná ano… možná ne. Ale jedno vím jistě: nikdy bych neměnila. Protože i když je to těžké, je to moje cesta.

Co byste dělali vy na mém místě? Myslíte si, že má člověk právo na štěstí i přes všechny chyby minulosti?