Ticho před bouří: Když jsem spatřila svého muže s jinou

„To snad není možné…“ šeptám si pro sebe a cítím, jak mi srdce buší až v krku. Stojím za rohem u parkoviště před kostelem svatého Václava v našem malém městě a dívám se na scénu, která mi roztrhá život na kusy. Můj muž, Petr, ten stejný Petr, se kterým jsem strávila třicet tři let, právě líbá ženu, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Její vlasy jsou krátké a šedivé, možná o pár let mladší než já. Je to rychlý polibek, ale dost dlouhý na to, aby mi v hlavě začalo hučet a svět se rozmazal.

„Mami? Jsi v pořádku?“ ozve se za mnou hlas naší dcery Kláry, která právě vyšla z kostela. Rychle si utřu slzy a snažím se nasadit úsměv. „Jasně, jen… jen jsem si vzpomněla, že jsem nechala zapnutou troubu.“ Lžu jí do očí a ona mi to věří. Jak by taky mohla tušit, že se mi právě zhroutil celý svět?

Cestou domů sedím v autě vedle Petra, který se tváří naprosto klidně. Povídá si s Klárou o jejím novém zaměstnání v knihovně, směje se jejím vtipům a já mám pocit, že se dusím. Každé jeho slovo mě bodá do srdce. V hlavě mi běží jediná otázka: Jak dlouho už mě podvádí? A proč?

Večer sedíme u stolu jako vždycky. Petr nalévá čaj, já krájím bábovku. „Dneska byla hezká mše,“ říká Petr a já jen přikývnu. Klára už odešla domů ke svému příteli. Jsme tu sami. Najednou už to nevydržím.

„Petře…“ začnu tiše. „Kdo byla ta žena na parkovišti?“

Petr ztuhne. Položí hrnek na stůl a chvíli mlčí. „To… to je jen známá z práce,“ odpoví nakonec a uhýbá pohledem. „Známá z práce?“ zopakuji nevěřícně. „Známé z práce nelíbáš na parkovišti před kostelem.“

Následuje ticho tak husté, že by se dalo krájet. Petr se nadechne a vydechne. „Alena je… je to složité, Jano.“

V tu chvíli mám chuť křičet, rozbít talíř nebo utéct z domu. Ale místo toho jen sedím a dívám se na muže, kterého jsem milovala celý život. „Jak dlouho?“ zeptám se tiše.

„Půl roku,“ přizná Petr a konečně se mi podívá do očí. V těch jeho je strach i lítost.

„A co my? Co naše rodina? Co všechno ty roky?“ ptám se zoufale.

Petr mlčí. Já vstanu od stolu a jdu do ložnice. Zavřu za sebou dveře a poprvé po letech brečím jako malá holka.

Dny plynou v mlze. Petr spí na gauči v obýváku, doma je ticho a napětí by se dalo krájet. Klára si všimla, že něco není v pořádku, ale nic neříká. Já chodím do práce do místní školky jako robot – usmívám se na děti, ale uvnitř jsem prázdná.

Jednoho večera přijde Petr domů dřív než obvykle. Sedne si ke mně do kuchyně a dlouho mlčí.

„Jano… Nechtěl jsem ti ublížit. S Alenou to nebylo plánované. Prostě jsme si začali povídat v práci, rozumíme si… Ale nikdy jsem tě nepřestal mít rád.“

„Ale podvedl jsi mě,“ odpovím chladně. „Zradil jsi všechno, co jsme spolu budovali.“

Petr sklopí hlavu. „Já vím. Mrzí mě to.“

„A co teď? Chceš odejít? Nebo chceš zůstat?“ ptám se ho přímo.

Petr dlouho mlčí. „Nevím… Potřebuju čas.“

Ten večer nemůžu usnout. Přemýšlím o všem – o našich společných dovolených na Šumavě, o tom, jak jsme stavěli chatu u Sázavy, o narození Kláry i o všech těch malých radostech i starostech všedního života.

Ráno najdu na stole dopis. Petr píše, že odchází na pár dní k bratrovi do Brna, aby si vše promyslel.

Zůstávám sama v prázdném domě plném vzpomínek. Klára přijde odpoledne a najde mě sedět u kuchyňského stolu s hlavou v dlaních.

„Mami… co se děje?“ ptá se opatrně.

Chvíli váhám, ale pak jí všechno řeknu. Klára mě obejme a poprvé po dlouhé době cítím aspoň trochu útěchy.

Další dny jsou těžké. Lidé ve městě si začínají šeptat – někdo Petra viděl s tou ženou i v kavárně u náměstí. Některé kamarádky mi volají a nabízejí podporu, jiné se radši neozvou vůbec.

Jednoho večera sedím sama u televize a přemýšlím: Co když je tohle konec? Co když už nikdy nebudeme rodina?

Po týdnu se Petr vrací domů. Vypadá unaveně a starší než dřív.

„Jano… Promiň mi to všechno,“ říká tiše. „Chci být s tebou. S Alenou jsem skončil.“

Nevím, jestli mu můžu věřit. Ale vidím v jeho očích upřímnou lítost.

„Bude to těžké,“ řeknu mu upřímně. „Ale pokud chceš zůstat, musíme začít znovu – pomalu, krok za krokem.“

Petr přikývne a poprvé po dlouhé době mě obejme.

Nevím, jestli nám to vyjde. Ale aspoň mám pocit, že jsem udělala všechno pro to, abych zachránila naši rodinu.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Dá se vůbec odpustit taková zrada? A stojí za to bojovat za lásku i po tolika letech? Co byste udělali vy na mém místě?