Samota v paneláku: Příběh Hany, která hledá nový smysl života ve stáří

„Mami, já tě mám ráda, ale prostě to nejde. Máme s Petrem malý byt a děti potřebují svůj prostor. Vždyť víš, že tě navštěvujeme, jak jen to jde.“

Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou, když držím hrnek s čajem. Dívám se na svou dceru Martinu, která se mi vyhýbá pohledem. Vím, že má pravdu. Ale stejně mě to bolí. Vždycky jsem si myslela, že až zestárnu, budu žít s rodinou, budu pomáhat s vnoučaty, budu potřebná. Teď je mi sedmašedesát a připadám si jako nepotřebný kus nábytku v tomhle šedivém paneláku na okraji Prahy.

Když Martina odejde, zůstane po ní jen ticho. Ticho, které mě dusí. Slyším sousedku paní Novotnou, jak za zdí pouští televizi nahlas. Její syn za ní chodí každý den. Proč já nemůžu mít něco podobného? Proč moje děti mají pořád tolik práce, tolik starostí, tolik výmluv?

Vzpomínám na Karla. Můj muž byl vždycky veselý, uměl rozesmát i v těch nejhorších chvílích. Když před třemi lety zemřel na infarkt, zhroutil se mi svět. Najednou jsem byla sama na všechno – na úřady, na opravy v bytě, na dlouhé zimní večery. Děti mi slíbily, že mě nenechají samotnou. Ale život je jiný. Mají své rodiny, své starosti.

Někdy mám pocit, že jsem pro ně jen povinnost. „Mami, nezapomeň si vzít prášky.“ „Mami, byla jsi dneska venku?“ „Mami, kdybys něco potřebovala, zavolej.“ Ale když zavolám, slyším v jejich hlasech netrpělivost. Jako bych je obtěžovala.

Jednou jsem sebrala odvahu a navrhla Martině: „Co kdybych se k vám přestěhovala? Mohla bych pomáhat s dětmi, vařit…“

Martina se zarazila. „Mami, to by nešlo. Víš přece, jak je to u nás malé. A děti jsou zvyklé na svůj režim.“

Cítila jsem se poníženě. Jako bych byla nějaký vetřelec v jejich životě.

Začala jsem chodit do parku. Sedávám na lavičce a pozoruji lidi – maminky s kočárky, staré páry držící se za ruce, puberťáky s mobilem v ruce. Občas si povídám s panem Dvořákem z vedlejšího vchodu. Je mu přes osmdesát a taky je sám. Vypráví mi o svých vnoučatech, která žijí v Brně a vidí je jednou za rok.

„Hanko,“ říká mi jednou paní Novotná na chodbě, „pojďte někdy na kafe. Aspoň si popovídáme.“

Přijdu k ní a povídáme si o všem možném – o politice, o receptech, o tom, jak bylo dřív líp i hůř. Smějeme se i brečíme nad starými fotkami.

Ale večer zase přijde ticho. A já si připadám zbytečná.

Jednou večer mi zavolá syn Tomáš. „Mami, promiň, že se neozývám častěji. Máme toho v práci moc.“

„To je v pořádku,“ odpovím tiše.

„Mami… Ty nejsi sama moc často? Neměla bys někam chodit mezi lidi?“

„A kam? Všude jsou jen mladí nebo cizí lidé.“

„Zkus nějaký klub seniorů nebo něco takového…“

Položím telefon a cítím vztek i smutek zároveň. Klub seniorů! Jako bych už patřila jen do nějaké kategorie odepsaných.

Ale pak si řeknu – co když má pravdu? Co když musím najít nový smysl života sama? Přihlásím se do kurzu keramiky v místním kulturním domě. První den mám strach – co když tam nikoho neznám? Co když budu trapná?

Ale hned první hodinu mě osloví paní Eva: „Vy jste tu nová? Já jsem Eva.“ Povídáme si o vnoučatech, o životě. Zjišťuji, že nejsem jediná, kdo se cítí osaměle.

Začínám chodit pravidelně – na keramiku, na cvičení pro seniory, občas do knihovny na přednášku. Pomalu poznávám nové lidi. Není to jednoduché – někdy mám chuť zůstat doma a litovat se. Ale pak si vzpomenu na Karla a jeho věčný optimismus.

Jednoho dne mi Martina zavolá: „Mami, děti by tě rády viděly o víkendu.“

„Ráda přijdu,“ odpovím klidněji než dřív.

Když přijdu k nim domů, vnoučata mě obejmou a já cítím radost i smutek zároveň – radost z jejich blízkosti a smutek z toho, že už nejsem středobodem jejich světa.

Večer doma sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Je samota trest nebo výzva? Můžu ještě najít nový smysl života? Nebo už je pozdě?

Co myslíte vy? Máte podobné zkušenosti? Jak jste se s tím vyrovnali?