„Rozhodla jsem se požádat tchyni o hlídání dětí“: Ale měla jiné plány, což děti zklamalo

Bylo chladné podzimní ráno, když jsem s Karlem otevřela téma hlídání. Naši dvojčata, Honza a Vítek, se těšila, že stráví více času se svou babičkou, Magdalenou. S blížícím se začátkem mé nové práce a Karlův nepravidelný pracovní harmonogram nás přiměly hledat spolehlivou chůvu. Přirozeně jsem pomyslela na Magdalenu. Byla v důchodu, bydlela nedaleko a vždy měla k chlapcům zvláštní vztah.

„Karle, myslíš, že by tvá máma mohla pomoct s kluky, až začnu příští týden pracovat?“ zeptala jsem se opatrně, vědoma si jeho citlivosti na pohodlí jeho matky.

Pozvedl pohled od kávy, jeho obočí se mírně zamračilo. „Zeptám se jí, Alexo, ale víš, že se v poslední době hodně věnuje svému zahradnickému klubu a hodinám jógy.“

Přikývla jsem, s porozuměním, ale stále s nadějí. „Vím, ale možná by si užila extra čas s Honzou a Vítkem. Chybí jí.“

Později ten den Karel zavolal Magdaleně. Slyšela jsem jeho jemný tón z vedlejší místnosti, vždycky si zjemnil hlas, když s ní mluvil. Po několika minutách se vrátil, jeho výraz byl nečitelný.

„Říká, že teď má hodně na práci,“ předal mi, vyhýbaje se mému pohledu. „Její klub se chystá na výroční květinovou výstavu a převzala nějaké další zodpovědnosti.“

Cítila jsem zklamání, více pro kluky než pro sebe. „Řekla něco o tom, že by to šlo po květinové výstavě?“ zeptala jsem se, snažíc se udržet naději.

Karel zavrtěl hlavou. „Nevypadá to. Hned po tom si zarezervovala wellness pobyt. Řekla, že to potřebuje po všem tom stresu s plánováním akce.“

Zpráva mi neseděla dobře, ale snažila jsem se to neukázat. „Dobře, něco vymyslíme,“ řekla jsem, snažíc se usmát.

Následující týden byl hektický. Podarilo se nám najít místní jesle s volným místem, ale kluci nebyli nadšení. Těšili se na čas strávený s babičkou Magdalenou a každé ráno bylo bojem, aby se oblékli a vyrazili.

Jednoho večera, když jsme seděli u večeře, pronikl tichem Honzův malý hlas. „Proč babička nechce být s námi?“ zeptal se, s očima plnými zmatku.

Karel a já jsme si vyměnili pohled, oba nepřipraveni na tuto otázku. „Babička tě má velmi ráda,“ začal Karel, jeho hlas byl pevný, ale ruce ho zradily, když si nervózně pohrával s ubrouskem. „Je teď velmi zaneprázdněná, a my ji musíme nechat dělat její věci, dobře?“

Honza přikývl, i když jeho zklamání bylo zjevné. Vítek, vždy tišší, si jen hrabal v jídle, jeho obvyklý žvatlal utichl.

Jak dny přecházely ve týdny, počáteční zklamání z Magdalenina odmítnutí se proměnilo v naši novou rutinu, ale touha chlapců po společnosti jejich babičky neustávala. Zvykli si na jesle, ale jejich nadšení pro návštěvy u Magdaleny ochablo. Každá zmínka o ní byla přijata s pokrčením ramen nebo nezávazným zamručením.

Karel nadále navštěvoval svou matku, pomáhal jí kolem domu, opravoval, co bylo třeba opravit, a přitom nevědomky rozšiřoval mezeru mezi Magdalenou a jejími vnuky. A když jsem sledovala toto pomalé oddalování, část mě nemohla přestat cítit, že v Magdalenině snaze se nezatěžovat, neúmyslně zatěžovala právě ty vztahy, které jí kdysi přinášely největší radost.