„Přijela jsem pomoci svému synovi a snaše, ale syn řekl, že pro mě není místo“

Dokud mému synovi Jakubovi nebylo 27 let, žili jsme spolu jen my dva. Měli jsme blízký vztah a já se vždy snažila ho podporovat ve všem možném. Občas si domů přivedl přítelkyně a já se snažila, aby se u nás cítily vítány. Několikrát to dokonce vypadalo, že se blíží svatba, ale vždy to skončilo rozchodem. Jakub vždy hledal vážný a silný vztah. Ale žádná z těchto dívek v to nevěřila.

Poslední přítelkyně, Karolína, přímo řekla, že nemá v úmyslu žít s maminčiným mazánkem. Pro mě to bylo bolestivé slyšet, ale chápala jsem, že Jakub potřebuje najít svou vlastní cestu. Nakonec potkal Elišku a tentokrát to vypadalo jinak. Do roka od seznámení se vzali a já byla upřímně šťastná za ně.

Několik měsíců po jejich svatbě jsem se rozhodla je navštívit. Myslela jsem si, že bych mohla zůstat na chvíli a pomoci jim usadit se v jejich novém životě. S nadšením jsem si sbalila kufry a vyrazila k nim domů. Jakmile jsem dorazila ke dveřím, Jakub mě přivítal s napjatým úsměvem.

„Mami, je skvělé tě vidět,“ řekl, ale v jeho hlase byla slyšet nejistota, kterou jsem nemohla ignorovat.

„Myslela jsem si, že bych mohla zůstat na chvíli a pomoci vám dvěma,“ řekla jsem vesele.

Jakubův obličej zvadl. „Mami, opravdu tu pro tebe nemáme místo.“

Byla jsem zaskočená. „Ale myslela jsem si, že byste mohli potřebovat pomoc s domem a vším ostatním.“

Eliška se objevila za ním a vypadala nepohodlně. „Oceňujeme nabídku, ale opravdu potřebujeme svůj vlastní prostor, abychom si to všechno ujasnili.“

Cítila jsem knedlík v krku. „Chápu,“ řekla jsem tiše a snažila se skrýt své zklamání.

Zůstala jsem na šálek kávy a trochu povídání, ale bylo jasné, že moje přítomnost je spíše přítěží než pomocí. Když jsem odcházela z jejich domu, nemohla jsem setřást pocit odmítnutí. Vždy jsem tu byla pro Jakuba a teď to vypadalo, že mě už nepotřebuje.

Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Naše telefonáty byly stále méně časté a když jsme spolu mluvili, bylo to vždy krátké a povrchní. Snažila jsem se zaměstnat koníčky a přáteli, ale osamělost byla zdrcující.

Jednoho dne mi zavolal Jakub. Zněl vystresovaně a unaveně.

„Mami, s Eliškou máme nějaké problémy,“ přiznal.

Srdce mi pro něj bolelo. „Chceš o tom mluvit?“ zeptala jsem se jemně.

Váhal než řekl: „Nevím, jestli s tím můžeš pomoci.“

Cítila jsem bodnutí bezmoci. „Jsem tu pro tebe, Jakube. Vždycky.“

Ale rozhovor brzy skončil a já se cítila ještě vzdálenější než kdy jindy.

O několik měsíců později jsem se od společných přátel dozvěděla, že se Jakub a Eliška rozešli. Zlomilo mi srdce vědět, že můj syn prochází tak těžkým obdobím a já tu pro něj nejsem.

Na konci mého pokusu pomoci mezi námi vznikla jen propast. Vztah, který jsme kdysi měli, se zdál nenapravitelně poškozený. Mohla jsem jen doufat, že jednoho dne najde Jakub cestu zpět ke mně.