Příbuzní Zacházejí s Mými Domovy Jako se Svými Vlastními

Když se moji rodiče rozvedli, byl jsem ještě dítě. Můj táta, Jan, se odstěhoval do jiného kraje a moje máma, Hana, zůstala se mnou a mým mladším bratrem Petrem. Život nebyl nikdy snadný, ale zvládli jsme to. O pár desetiletí později jsem se ocitl v situaci, kterou jsem si nikdy nepředstavoval: zdědil jsem několik nemovitostí po náhlých úmrtích mých rodičů, bratra a babičky.

Všechno to začalo, když můj táta zemřel na infarkt. Znovu se oženil a měl další rodinu, ale zanechal mi svůj starý dům v Brně. Moc jsme se nevídali, ale dům byl plný vzpomínek na ty málo chvíle, které jsme spolu strávili. Jen o pár měsíců později moje máma zemřela při autonehodě. Zanechala mi svůj malý byt v Praze, kde jsem vyrůstal. A jako by osud nestačil, můj bratr Petr podlehl vzácné nemoci a zanechal mi svůj byt v Karlových Varech. Nakonec moje babička Marie zemřela pokojně ve spánku a zanechala mi svůj útulný domek na venkově v Jižních Čechách.

Každá nemovitost byla bolestnou připomínkou milovaných, které jsem ztratil. Přemýšlel jsem o jejich prodeji, abych unikl vzpomínkám, ale něco mě drželo zpátky. Možná to byl pocit povinnosti nebo snad způsob, jak udržet jejich duchy naživu. Ať už to bylo cokoliv, rozhodl jsem se je ponechat.

Tehdy začaly skutečné problémy.

Moji příbuzní začali s těmito domovy zacházet, jako by byly jejich vlastní. Můj bratranec Honza byl první, kdo se nastěhoval do tátova starého domu v Brně. Řekl, že potřebuje místo k dočasnému pobytu, než si uspořádá život. Souhlasil jsem, myslel jsem si, že to bude krátkodobé řešení. Měsíce se změnily v roky a Honza nejevil žádné známky odchodu. Dokonce začal dělat změny v domě bez mého svolení.

Mezitím se moje teta Alena nastěhovala do mámina bytu v Praze. Tvrdila, že potřebuje být blíž ke své práci a že to bude jen na pár týdnů. Ty týdny se změnily v měsíce a brzy se chovala, jako by byt vlastnila. Dokonce pronajala jeden z pokojů své kamarádce bez mého vědomí.

Petrův byt v Karlových Varech se stal rekreačním místem pro různé členy rodiny. Kdykoliv jsem se pokusil navštívit nebo zkontrolovat místo, někdo tam už byl. Chovali se k němu jako k bezplatnému hotelu, nechávali za sebou nepořádek a nikdy nepřispívali na údržbu.

Poslední kapkou bylo, když se můj strýc rozhodl nastěhovat do babiččina domu v Jižních Čechách. Řekl, že chce „pečovat“ o místo, ale nakonec ho používal jako sklad pro svůj harampádí.

Cítil jsem se uvězněný a přetížený. Tyto domovy měly být svatyněmi, kde bych mohl v klidu vzpomínat na své milované. Místo toho se staly bojišti pro rodinné spory a příživnické příbuzné.

Snažil jsem se s nimi mluvit a vysvětlit jim, jak moc pro mě tyto místa znamenají a jak jejich činy ovlivňují mě emocionálně i finančně. Ale moje slova padala na hluché uši. Viděli tyto nemovitosti jako příležitosti spíše než posvátné prostory.

Nakonec mi nezbylo nic jiného než podniknout právní kroky. Vystěhování členů rodiny bylo jednou z nejtěžších věcí, které jsem kdy musel udělat. Roztrhalo to vztahy a vytvořilo trhliny, které možná nikdy nezacelí. Ale nemohl jsem dál žít v tomto nočním můře.

Nyní domy stojí prázdné, každý z nich je tichým památníkem lidí, které jsem ztratil a rodiny, kterou jsem odcizil. Vzpomínky jsou stále tam, ale jsou poskvrněny chaosem, který následoval.

S odstupem času možná prodej všech těchto nemovitostí by byl lepší volbou. Aspoň bych nebyl pronásledován jak vzpomínkami, tak následky s mými příbuznými.