Přetížený dědeček: Dovolená, která se zvrtla

Vždycky jsem si představoval, že být dědečkem bude hračka. Rozmazlovat děti, poslat je zpátky k rodičům a užívat si slávu jako „zábavný“ dědeček. Ale realita mě tvrdě zasáhla, když jsem se rozhodl vzít svá dvě vnoučata, Aničku a Honzíka, na týdenní dovolenou do hor. Myslel jsem si, že to bude příležitost k posílení našich vztahů a vytvoření vzpomínek na celý život. Místo toho se to proměnilo v noční můru, ze které jsem nemohl uniknout.

Problémy začaly hned, jakmile jsme dorazili na chatu. Děti byly nadšené a plné energie, kterou jsem nečekal. Naplánoval jsem řadu aktivit—turistiku, rybaření a dokonce i trochu pozorování ptáků. Ale jakmile jsme vybalili, bylo jasné, že mé plány byly příliš ambiciózní. Anička, starší z nich ve věku deseti let, byla přilepená k tabletu a o přírodu neměla zájem. Honzíkovi, kterému bylo sedm, šlo spíš o hledání brouků než o dodržování jakéhokoli plánu.

Pokoušel jsem se je přimět k túře hned první den, ale bylo to jako pást kočky. Anička si stěžovala na nedostatek Wi-Fi a Honzík se neustále ztrácel z cesty. Když jsme se vrátili na chatu, byl jsem vyčerpaný a rozrušený. Večer nebyl o nic lepší. Vaření večeře se proměnilo v katastrofu, když jsem spálil špagety a spustil požární alarm. Děti nakonec jedly cereálie k večeři, zatímco jsem se snažil vyvětrat chatu.

Následující dny probíhaly podobně. Mé pokusy o rybaření byly zmařeny Honzíkovou netrpělivostí a Aniččiným nezájmem. Výprava za pozorováním ptáků byla přerušena, když se Honzík rozhodl honit veverku, což Aničku přimělo protočit oči v zoufalství. Každou noc jsem byl unavenější než předchozí den a pochyboval jsem o své schopnosti zvládnout i ty nejjednodušší úkoly.

V polovině týdne jsem byl na pokraji sil. Děti byly znuděné a neklidné a já už neměl žádné nápady. V zoufalství jsem zavolal jejich rodičům a přiznal porážku. Byli chápaví, ale zklamaní a domluvili se s druhými prarodiči, aby si děti přijeli vyzvednout.

Když jsem sledoval, jak Anička a Honzík odjíždějí s druhými prarodiči, pocítil jsem vlnu selhání. Tohle měla být moje šance zazářit jako dědeček, ukázat jim, že mohu být zábavný a schopný. Místo toho jsem dokázal pravý opak.

Teď přemýšlím, co dělat dál. Jak obnovit svou důvěru jako dědeček? Jak to Aničce a Honzíkovi vynahradit za zkaženou dovolenou? Pocit viny je ohromující a nejsem si jistý, jak pokračovat dál.