„Před pěti lety si moji tchánové půjčili velkou sumu peněz. ‚Odpusťme ten dluh,‘ říká můj manžel, ale moje matka nesouhlasí“
Před pěti lety se moji tchánové, Alena a Karel, ocitli ve finanční tísni. Potřebovali značnou částku peněz na opravu své milované chalupy v horách. Místo mělo pro ně sentimentální hodnotu; trávili tam nespočet letních prázdnin se svými dětmi a vnoučaty.
V té době jsme s mým manželem Petrem právě přivítali naše první dítě. Žili jsme s napjatým rozpočtem, spoléhali jsme na mé mateřské dávky a naše skromné úspory. Navzdory našim finančním omezením jsme se rozhodli Aleně a Karlovi pomoci. Půjčili jsme jim 500 000 Kč, což byla značná část našich úspor.
Alena a Karel slíbili, že nám peníze vrátí do roka. Ujišťovali nás, že jakmile se jejich finanční situace zlepší, peníze nám vrátí. Důvěřovali jsme jim a moc jsme o tom nepřemýšleli. Koneckonců, byli to rodina.
Jak roky plynuly, splátka nikdy nepřišla. Zpočátku jsme je nechtěli tlačit. Chápali jsme, že finanční potíže mohou trvat déle. Nicméně, jak naše vlastní výdaje rostly s příchodem druhého dítěte a rostoucími životními náklady, absence těch 500 000 Kč na nás začala těžce doléhat.
Často jsem o tom mluvila s Petrem, ale ten to vždycky zametl pod koberec. „Vrátí nám to, až budou moci,“ říkal. „Nechci dělat dusno.“
Moje matka na to měla jiný názor. Věřila, že bychom měli Alenu a Karla na dluh upozornit. „Už je to pět let,“ argumentovala. „Měli by se alespoň pokusit vám to splatit.“
Jednoho večera, po další vášnivé diskusi s matkou o penězích, jsem se rozhodla vážně promluvit s Petrem. „Musíme to řešit,“ řekla jsem mu. „Je to už pět let a neviděli jsme ani korunu.“
Petr si povzdechl a podíval se na mě unavenýma očima. „Vím, že je to frustrující,“ řekl. „Ale jsou to moji rodiče. Nechci kvůli penězům narušit naše vztahy.“
„A co naše finanční napětí?“ oponovala jsem. „Máme teď dvě děti a ty peníze potřebujeme.“
Petr zůstal chvíli ticho, než konečně promluvil. „Možná bychom ten dluh měli prostě odpustit,“ navrhl tiše.
Byla jsem v šoku. „Odpustit ten dluh? Jen tak?“
„Ano,“ odpověděl. „Stárnou a nechci je tím zatěžovat.“
Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Takže máme zapomenout na 500 000 Kč? Peníze, které zoufale potřebujeme?“
Petr pomalu přikývl. „Ano.“
Cítila jsem vlnu hněvu a frustrace. Jak mohl být tak ochotný vzdát se takové značné částky peněz? Peněz, které jsme těžce ušetřili?
Druhý den jsem se rozhodla vzít věci do vlastních rukou. Zavolala jsem Aleně a Karlovi a zdvořile jim připomněla půjčku. Zdáli se překvapení, ale ujistili mě, že nezapomněli a brzy začnou splácet.
Uplynuly měsíce a stále žádná splátka nepřišla. Naše finanční situace se nadále zhoršovala a napětí mezi mnou a Petrem rostlo. Moje matka neustále trvala na tom, že bychom měli podniknout právní kroky, ale Petr odmítal.
Nakonec se napětí stalo pro naše manželství příliš velkým břemenem. Nevyřešený dluh byl jen jedním z mnoha problémů, které se za ta léta nahromadily. Rozhodli jsme se rozejít.
Když se ohlédnu zpět, nemohu si nepomyslet, jestli by věci byly jiné, kdybychom situaci od začátku řešili jinak. Možná kdybychom byli asertivnější nebo kdyby byl Petr ochotnější konfrontovat své rodiče, nebyli bychom v tomto průšvihu.
Na konci dne těch 500 000 Kč nikdy nebylo splaceno a stálo nás to víc než jen peníze—stálo nás to naše manželství.