Pomoc! Moje tchyně nám ničí manželství: Příběh o boji za vlastní rodinu

„Jano, proč máš tu polévku tak přesolenou? Víš, že můj syn je na sůl citlivý!“ ozvalo se z kuchyně. Stála jsem u sporáku, v ruce vařečku, a cítila, jak mi rudnou tváře. Bylo to už potřetí tento týden, co moje tchyně, paní Věra, přišla „jen na kávu“ a skončila u toho, že mi diktovala, jak mám vést domácnost.

Když jsem si brala Petra, nikdy by mě nenapadlo, že jeho matka bude takovou překážkou v našem manželství. První roky byla milá, pomáhala nám s dětmi a já si říkala, jaké mám štěstí. Jenže pak ovdověla a její návštěvy začaly být častější. Zpočátku jsem to omlouvala – je sama, potřebuje společnost. Ale když začala přerovnávat moje skříně a komentovat každý můj krok, začala jsem se dusit.

Jednoho večera jsem seděla s Petrem v obýváku. „Petře, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. On ani nezvedl oči od televize. „O čem?“ „O tvojí mamince. Přijde mi, že je tu pořád. A já už to nezvládám.“

Petr si povzdechl. „Vždyť je sama. A pomáhá nám.“

„Pomáhá? Nebo spíš rozhoduje za nás?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. „Dneska mi zase přerovnala lednici a řekla dětem, že mají moc sladkostí. Přede mnou!“

Petr jen pokrčil rameny. „To myslí dobře.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč mě nikdo neslyší? Proč mám pocit, že v tomhle domě nemám žádné slovo?

Další den ráno už byla Věra v kuchyni dřív než já. „Janičko, dneska bychom mohli dětem udělat pořádnou snídani. Ty tvoje jogurty nejsou nic moc.“ Snažila jsem se usmát, ale uvnitř mě to bolelo. Děti ji zbožňovaly – babička vždycky přinesla něco dobrého nebo jim dovolila to, co já ne.

Začala jsem si všímat, že mě děti obcházejí a chodí rovnou za babičkou. Když jsem jim něco zakázala, šly za ní a ona jim to dovolila. Cítila jsem se zrazená ve vlastním domě.

Jednoho odpoledne jsem zaslechla rozhovor mezi Věrou a mou dcerou Aničkou: „Maminka je někdy moc přísná, viď?“ Anička přikývla a já měla slzy na krajíčku.

Večer jsem to už nevydržela a zavolala své kamarádce Lucii. „Lucko, já už fakt nevím, co mám dělat. Tchyně je tu pořád, všechno komentuje a děti mě neposlouchají.“

Lucie chvíli mlčela a pak řekla: „Musíš si s Petrem promluvit vážně. A hlavně – nastav hranice. Jinak se z toho zblázníš.“

Ten večer jsem seděla na posteli a čekala na Petra. Když přišel z práce, byla jsem rozhodnutá: „Petře, buď něco uděláme, nebo odejdu i s dětmi na pár dní k mamce.“

Petr se zarazil: „To nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ řekla jsem pevně. „Tvoje maminka nám zasahuje do života víc než je zdrávo. Potřebuju vědět, že stojíš za mnou.“

Poprvé za dlouhou dobu mě Petr opravdu poslouchal. Druhý den jsme si sedli všichni tři ke stolu – já, Petr i Věra.

„Mami,“ začal Petr nejistě, „musíme si promluvit o tom, jak často jsi u nás a jak moc zasahuješ do našeho života.“

Věra se zatvářila dotčeně: „Já vám jen chci pomoct! Vždyť vy jste pořád v jednom kole.“

„My si ale potřebujeme najít vlastní cestu,“ řekla jsem tiše. „Potřebuju být pro děti autoritou já i Petr. Nechci být ta zlá máma jen proto, že ty jim všechno dovolíš.“

Věra chvíli mlčela a pak se rozplakala: „Já už nikoho nemám…“

Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem věděla, že musím vydržet. „Můžeme být spolu častěji o víkendech nebo když tě pozveme. Ale potřebuju mít svůj prostor.“

Nebylo to jednoduché. První týdny byla Věra uražená a chodila méně. Děti plakaly, proč babička není každý den. Ale postupně jsme si našli nový rytmus – víkendy patřily babičce, všední dny nám.

Náš vztah s Petrem se zlepšil. Děti mě začaly víc respektovat a já se konečně cítila jako máma ve svém vlastním domě.

Někdy ale přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem byla příliš tvrdá? Jak byste to řešili vy? Máte podobnou zkušenost?