Pět let poté: Stíny za zavřenými dveřmi

„Jak jsi mohl?“ šeptám do ticha kuchyně, zatímco se z hrnku line pára a v okně se odráží můj unavený obličej. Je pět let od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o Petrovi a jeho aféře s kolegyní z práce. Pět let, co se mi svět rozpadl na tisíc střepů a já je dodnes sbírám.

Byla to sobota ráno, když jsem našla tu zprávu. „Děkuju za včerejšek, bylo to krásné.“ Četla jsem ji snad stokrát, než jsem si dovolila uvěřit. Petr seděl v obýváku, listoval novinami a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce. „Petře… kdo je Jana?“ zeptala jsem se tehdy a jeho pohled mi potvrdil všechno, co jsem nechtěla slyšet.

Následovaly týdny plné hádek, mlčení a slz. Naše děti, Klárka a Tomáš, byly tehdy ještě malé. Snažila jsem se být silná kvůli nim, ale uvnitř mě všechno bolelo. Petr sliboval, že to byla chyba, že mě miluje a že už nikdy… Jenže důvěra je jako křišťál – když praskne, už nikdy není stejná.

Pět let jsme se snažili žít dál. Chodili jsme na rodinné terapie, jezdili na výlety, slavili narozeniny. Ale pokaždé, když se Petr zdržel v práci nebo mu přišla zpráva pozdě večer, sevřel se mi žaludek. „Mami, proč jsi smutná?“ ptala se mě Klárka jednou večer, když jsem si myslela, že už spí. „Jen jsem unavená,“ zalhala jsem jí a cítila se ještě hůř.

Moje máma mi radila: „Buď ráda, že zůstal doma. Dneska je to běžné.“ Ale já jsem chtěla víc než jen přežívat vedle někoho, kdo mi ublížil. Kamarádka Lenka mi naopak řekla: „Já bych ho vyhodila hned! Máš na víc.“ Jenže život není černobílý a já nevěděla, co je správné.

Jednou v noci jsem slyšela Petra mluvit ze spaní. „Jano…“ zašeptal a já měla chuť ho probudit a křičet na něj. Místo toho jsem vstala a šla do koupelny brečet do ručníku. Ráno jsem mu udělala kávu jako vždycky a on mě políbil na tvář. „Děkuju,“ řekl tiše. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme se oba změnili.

Jednou jsme seděli u stolu a Tomáš se zeptal: „Proč už spolu nejezdíte na kole jako dřív?“ Petr se na mě podíval a já cítila v očích slzy. „Někdy se věci změní,“ odpověděla jsem mu. Ale v duchu jsem si říkala: Změnila jsem se já? Nebo on? Nebo jsme jen oba unavení?

Před měsícem jsem potkala Janu v supermarketu. Byla tam s malou holčičkou. Podívala se na mě a rychle uhnula pohledem. Chtěla jsem jí něco říct – cokoliv – ale nakonec jsem jen prošla kolem. Doma jsem o tom Petrovi neřekla nic.

Někdy mám pocit, že žiju ve stínu té jedné noci, toho jednoho rozhodnutí. Všechno ostatní – práce v knihovně, pečení bábovky pro děti, společné večery u televize – je jen kulisa. Přemýšlím, jestli to někdy přebolí. Jestli někdy zase budu věřit.

Minulý týden jsme měli výročí svatby. Petr mi koupil růže a večeři jsme jedli při svíčkách. Povídali jsme si o dětech, o dovolené u Lipna, o všem možném – jen ne o tom nejdůležitějším. Když šel spát, zůstala jsem sedět v kuchyni a dívala se na jeho prázdné místo naproti sobě.

Někdy přemýšlím, jestli bych měla odejít. Začít znovu někde jinde – bez Petra, bez stínů minulosti. Ale pak vidím Klárku s Tomášem, jak si hrají na zahradě, slyším jejich smích a říkám si: Stojí to za to? Nebo jen přežívám ze strachu být sama?

Vím, že nejsem jediná žena v Česku, která tohle prožila. Možná některá z vás našla způsob, jak odpustit – nebo odejít. Já pořád hledám odpověď.

Co byste udělali vy? Dá se vůbec po takové zradě znovu věřit? Nebo je lepší začít znovu – i když to bolí?