„Péče o dědečka: Vina a frustrace, které nemohu setřást“

Můj dědeček, Karel, byl vždy pilířem síly v naší rodině. Ve svých 94 letech zažil více než většina z nás může představit. Před dvěma lety měl hrozný pád, který vedl ke kompresní zlomenině páteře. Měsíce byl upoután na lůžko a pohled na něj, jak tam leží bezmocný, byl srdcervoucí. Naštěstí znovu získal určitou pohyblivost a může zase chodit, ale cesta byla plná výzev.

Považuji se za laskavou a chápavou osobu. Vždy jsem byla ta, která se postavila, když rodinní příslušníci potřebovali pomoc. Takže když bylo jasné, že dědeček potřebuje celodenní péči, dobrovolně jsem se přihlásila bez váhání. Přestěhovala jsem se k němu domů, přizpůsobila svůj život a připravila se na to, co jsem si myslela, že bude odměňující zkušenost. Ale nic mě nemohlo připravit na emocionální horskou dráhu, která následovala.

Dědeček není zlý starý muž. Naopak, je pravým opakem. Je laskavý, moudrý a má skvělý smysl pro humor. Ale věk si na něm vybral svou daň. Jeho paměť už není to, co bývala, a často je zmatený a frustrovaný. Jsou dny, kdy mě nepoznává, a tyto momenty mě hluboce zasahují. Snažím se připomínat si, že to není jeho vina, ale je těžké to nebrat osobně.

Fyzické nároky péče o dědečka jsou vyčerpávající. Potřebuje pomoc téměř se vším – koupáním, oblékáním, jídlem. Noci jsou nejhorší. Často se probouzí dezorientovaný a vyděšený, volá lidi, kteří už dávno zemřeli. Vstávám ho uklidnit, ale nedostatek spánku mě vyčerpává.

Pak je tu emocionální dopad. Vidět někoho, koho milujete, jak se před vašima očima zhoršuje, je devastující. Chybí mi dědeček, který mi vyprávěl příběhy o svém mládí, který mě učil rybařit a hrát šachy. Nyní jsou naše rozhovory omezeny na základní potřeby a občasné momenty jasnosti.

Cítím se provinile i za to, že na to myslím, ale jsou chvíle, kdy bych chtěla křičet. Neustálé požadavky, nedostatek osobního času, emocionální napětí – je to ohromující. Byly chvíle, kdy jsem si představovala, že prostě odejdu a nechám to všechno za sebou. Ale pak přijde vina. Jak bych ho mohla opustit právě teď, když mě nejvíc potřebuje?

Jedno obzvlášť těžké ráno mi utkvělo v paměti. Dědeček byl toho rána obzvlášť obtížný, odmítal jíst a házel jídlo na podlahu. Byla jsem na pokraji sil. Když jsem uklízela ten nepořádek, pocítila jsem nával hněvu a frustrace. Na zlomek vteřiny jsem si představila, jak mu vylévám misku polévky na hlavu. Ta myšlenka mě vyděsila a okamžitě jsem se cítila zahanbená. Jak jsem mohla vůbec něco takového pomyslet?

Obrátila jsem se na svou kamarádku Janu pro podporu. Trpělivě mě poslouchala, jak si vylévám srdce, a nabízela slova útěchy a porozumění. Připomněla mi, že je v pořádku cítit se přetížená a že hledání pomoci neznamená selhání.

Přes její ujištění vina přetrvává. Miluji svého dědečka nade vše, ale péče o něj si vybrala svou daň na mém duševním zdraví. Začala jsem chodit k terapeutovi, aby mi pomohl zvládat stres a vinu. Je to pomalý proces, ale učím se být k sobě laskavější.

Neexistují žádné snadné odpovědi nebo šťastné konce zde. Péče o staršího milovaného člověka je jednou z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělala. Je to cesta plná lásky, frustrace, viny a okamžiků radosti. Nejsem si jistá, co přinese budoucnost, ale snažím se brát to den po dni.