„Oživil jsem jejich zanedbanou chatu, teď ji chtějí zpět“

Před pěti lety se můj strýc Karel a teta Alena rozhodli, že mají dost venkovského života. Vlastnili malou chatu na kousku pozemku ukrytém v lesích na Šumavě, která byla léta v dezolátním stavu. Během jednoho z řídkých rodinných setkání neformálně zmínili, že místo už nenavštěvují a jen tam leží zaprášené spolu s vzpomínkami. V tu chvíli jsem, já, Tomáš, napůl v žertu navrhl, aby ji předali někomu, kdo by ji mohl obnovit. K mému překvapení mě vzali vážně a během několika týdnů jsem se stal novým majitelem toho, co bylo v podstatě jen rozpadající se bouda obklopená zarostlým divočákem.

Chata byla v žalostném stavu. Střecha protékala, většina oken byla rozbitá a dřevo shnilé. Moje manželka, Iveta, nebyla z projektu zpočátku nadšená, ale přesvědčila jsem ji, když jsme mluvili o potenciálu mít vlastní malý úkryt v lese. Strávili jsme nespočet víkendů opravami. Vyměnil jsem střechu a okna, Iveta se postarala o interiér, natírala stěny a lakovala staré, ale pevné podlahy. Naše dcera, Eliška, místo milovala a viděla v něm dobrodružnou zemi.

Jak měsíce přecházely v roky, chata se proměnila. Už to nebyla jen stavba; stala se součástí nás. Oslavili jsme zde desáté narozeniny Elišky, s doma vyrobeným transparentem mezi dvěma vysokými borovicemi a piknikem, který trval celý den. Chata, kdysi symbol zanedbání, se stala symbolem lásky a oddanosti naší rodiny.

Pak, minulý měsíc, z ničeho nic zavolal strýc Karel. Od výměny chaty jsem s ním moc nemluvil, předpokládal jsem, že jsou spokojeni se svým rozhodnutím. Jeho hlas byl rozpačitý, váhavý. „Tomáši,“ začal, „Alena a já jsme přemýšleli. Chybí nám staré místo. Chtěli bychom se zeptat, jestli bychom to nemohli, no, dostat zpět.“

Byl jsem ohromen. „Dostat zpět? Ale přece jste nám to dali. Vložili jsme do toho tolik.“

„Vím, vím,“ odpověděl, zněl opravdu litostivě. „Ale uvědomili jsme si, že jsme to dali pryč příliš unáhleně. Stárneme a myslíme si, že by nám návrat na chatu mohl prospět.“

Snažil jsem se vyjednávat, navrhoval jsem, aby kdykoli přijeli na návštěvu. Nabídl jsem dokonce, že na pozemku postavím malý hostinec. Ale Karel byl neoblomný. Chtěli chatu zpět, legálně a úplně. Rozhovor skončil slibem, že zavolá znovu, až budou mluvit s právníkem.

Iveta byla, když jsem jí to řekl, naštvaná. „Jak nám to mohou vzít zpět po všem, co jsme pro to udělali?“ ptala se. Eliška to slyšela a nemohla pochopit, proč by její prarodiče chtěli vzít naše zvláštní místo.

Právní dokumenty dorazily minulý týden. Ukázalo se, že Karel a Alena nikdy formálně nepřevedli vlastnictví na nás; stále bylo na jejich jména. Neměli jsme žádnou právní oporu. Zákon byl jasný, stejně jako hořká realita: chatu ztratíme.

Když balím poslední naše věci z chaty, nemohu si pomoci, ale cítím směsici hněvu a zármutku. Chata, kterou jsme oživili z ruin, nám byla vzata a s ní i část duše naší rodiny. Les dnes působí tišeji, obloha je o něco šedivější. Zanecháváme za sebou více než jen místo; zanecháváme kus naší historie, vrácený nám ve formě chladného právního dokumentu.