Osm let manželství: Nejsem jen služka své rodiny

„Jano, kde mám čisté ponožky?“ ozvalo se z ložnice. Petr stál ve dveřích s výrazem, jako by se mu právě ztratil svět. V ruce držel mobil, druhou rukou si drbal hlavu. V tu chvíli jsem stála u sporáku, míchala polévku a v duchu počítala, kolik minut mi zbývá, než přijde dcera Anička ze školy. „Ve druhé zásuvce, jako vždycky,“ odpověděla jsem unaveně a snažila se potlačit podráždění.

Bylo to osm let, co jsme se s Petrem vzali. Osm let, co jsem každý den vařila, prala, uklízela, starala se o děti a zároveň chodila na poloviční úvazek do knihovny. Petr pracoval jako projektant v Praze, domů jezdil unavený a často podrážděný. „Ty máš ale klidný život,“ říkával mi s úsměvem, když jsem si večer sedla k televizi. „Já bych si taky rád někdy odpočinul.“ Nikdy jsem mu neřekla, jak moc mě tahle věta bolí.

Moje maminka mi vždycky říkala: „Janičko, hlavně buď hodná žena. Udržuj domov v pořádku a buď oporou svému muži.“ Snažila jsem se. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že mě nikdo nevidí. Že jsem jen neviditelná síla v pozadí, která všechno drží pohromadě, ale nikdo si toho neváží.

Jednoho dne jsem seděla u kuchyňského stolu s hlavou v dlaních. Anička přišla domů a hodila aktovku na zem. „Mami, proč jsi pořád doma? Proč nejdeš taky někam ven jako táta?“ zeptala se bezelstně. Ta otázka mě zasáhla jako blesk. Co jí mám odpovědět? Že někdo musí všechno zařídit? Že bez mé práce by náš domov nefungoval?

Večer jsem to zkusila nadhodit před Petrem. „Petře, myslíš, že bych mohla začít chodit na keramiku? Nebo aspoň jednou týdně na jógu?“ Petr ani nezvedl oči od tabletu. „A kdo bude hlídat děti? A co večeře?“ Jeho odpověď byla jasná – moje místo je doma.

Začala jsem si všímat detailů. Jak Petr nikdy nepoděkuje za večeři. Jak děti automaticky čekají, že jim nachystám svačinu i na výlet s babičkou. Jak moje tchyně při každé návštěvě kritizuje prach na poličkách nebo špatně vyžehlené košile. Jednou mi dokonce řekla: „Jano, měla bys být ráda, že máš tak hodného muže. On tě živí.“

Jednoho večera jsem už nevydržela a rozplakala se uprostřed kuchyně. Petr přišel a nechápavě se na mě díval: „Co ti je? Máš přece všechno – děti, dům, klid.“ V tu chvíli jsem mu vyčetla všechno – že mě nevidí, že mě neoceňuje, že si myslí, že moje práce není práce.

„Jano, vždyť já chodím do práce každý den! Ty jsi doma!“ bránil se. „A kdo myslíš, že by to tady všechno zvládal bez tebe?“ zeptala jsem se ho zoufale. Chvíli bylo ticho. Pak jen pokrčil rameny a odešel do obýváku.

Začala jsem psát deník. Každý večer jsem si zapisovala všechno, co jsem udělala – kolik praček jsem vyprala, kolik jídel uvařila, kolik úkolů s dětmi udělala. Čísla byla ohromující. Ale nikdo je neviděl kromě mě.

Jednou přišla sousedka Lenka na kávu. „Jani, proč si nenecháš pomoct? Proč všechno děláš sama?“ ptala se mě upřímně. „Protože když to neudělám já, nikdo jiný to neudělá,“ odpověděla jsem jí smutně.

Lenka mi poradila: „Zkus to změnit. Zkus jim ukázat, co všechno děláš.“ Ten večer jsem napsala na velký papír seznam všech domácích prací a pověsila ho na lednici. Ráno u snídaně si toho všiml i Petr. „To je co?“ zeptal se ironicky. „To je seznam věcí, které dělám každý den,“ řekla jsem pevně.

Následující dny byly těžké. Petr byl podrážděný, děti brblaly. Ale já vydržela. Přestala jsem dělat některé věci automaticky – třeba prát Petrovi košile nebo připravovat večeři přesně na čas. První týden byl chaos. Ale pak se něco změnilo.

Petr poprvé v životě vzal vysavač do ruky a vyluxoval celý byt. Anička si sama nachystala svačinu do školy. A já? Já poprvé po letech šla s Lenkou do kina.

Nebylo to jednoduché. Tchyně mi volala a vyčítala mi, že zanedbávám rodinu. Petr měl chvílemi pocit, že ztrácí kontrolu nad domovem. Ale já cítila poprvé po letech svobodu.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u stolu a on řekl: „Jano… promiň mi to všechno. Nikdy mi nedošlo, kolik toho děláš.“ Poprvé za osm let jsem měla pocit, že mě někdo vidí.

Dnes už nejsem jen služka své rodiny. Jsem partnerka, matka i žena s vlastním životem.

Někdy si ale kladu otázku: Proč musí ženy bojovat o uznání za práci, která je pro rodinu naprosto zásadní? Kolik z vás se cítí stejně neviditelně jako já?