„Oni si užívají, zatímco já platím: Proč jsem přestal podporovat své dospělé děti“

Možná jsem staromódní, ale pevně věřím, že rodiče by neměli finančně podporovat své dospělé děti, zvláště když tyto děti už mají vlastní rodiny. Jistě, jsou chvíle, kdy je pomoc nezbytná—nečekané lékařské účty, ztráta zaměstnání nebo jiné nouzové situace—ale ne když děti jen promrhávají svůj život a utrácejí peníze na zbytečnosti jako je stravování v restauracích a večírky. Moje dcera se vdala před dvěma lety. Má dobrou práci a její manžel také. Přesto se zdá, že si myslí, že je v pořádku přijít ke mně pro finanční pomoc pokaždé, když přečerpají svůj rozpočet.

Všechno to začalo nevinně. Moje dcera, Jana, a její manžel, Petr, teprve začínali. Potřebovali pomoc s akontací na svůj první dům. Byla jsem více než šťastná, že jim mohu pomoci; koneckonců, který rodič by nechtěl vidět své dítě uspět? Ale brzy se žádosti o peníze staly častějšími a méně ospravedlnitelnými.

Nejprve to bylo pár stovek korun sem a tam na „neočekávané výdaje“. Pak to bylo tisíc korun na „jedinečnou dovolenou“, kterou si prostě nemohli nechat ujít. Poslední kapkou bylo, když mě Jana požádala o 10 000 Kč na pokrytí jejich výdajů na stravování v restauracích za měsíc, protože „to trochu přehnali“.

Byla jsem rozzuřená. Tady jsem žila z pevného příjmu, počítala každou korunu, zatímco moje dcera a její manžel si užívali a očekávali, že to zaplatím já. Rozhodla jsem se, že toho bylo dost. Řekla jsem Janě, že jim už nebudu dávat žádné peníze. Pokud chtějí chodit do restaurací a jezdit na dovolené, budou si muset sami zjistit, jak to zaplatit.

Jana to nevzala dobře. Obvinila mě z toho, že jsem sobecká a nechápu tlak moderního života. Řekla, že všichni rodiče jejích přátel jim finančně pomáhají a že jsem nerozumná. Ale stála jsem si za svým. Řekla jsem jí, že je čas, aby ona a Petr začali žít podle svých možností.

Následky byly okamžité. Jana mi přestala tak často volat a když ano, naše rozhovory byly napjaté. Dala jasně najevo, že se cítí zrazená a opuštěná. Dokonce mi jednou zavolal Petr a snažil se mě citově vydírat, abych změnila názor, ale zůstala jsem pevná.

Uběhly měsíce a vzdálenost mezi námi rostla. Jana a Petr nadále bojovali se svými financemi, ale místo toho, aby omezili svůj životní styl, si vzali půjčky a vyčerpali kreditní karty. Kopali si hlubší díru a já s tím nemohla nic dělat.

Jednoho dne mi zavolala Jana. Plakala. Byli na pokraji ztráty svého domova, protože nemohli udržet krok s hypotečními splátkami. Prosila mě o pomoc, ale já už jsem se rozhodla. Řekla jsem jí, že i když ji miluji nade vše, nemohu nadále podporovat jejich nezodpovědné chování.

Jana mi zavěsila telefon a od té doby jsme spolu nemluvily. Je to už přes rok a ticho je ohlušující. Strašně mi chybí moje dcera, ale vím, že jsem udělala správnou věc. Někdy je tvrdá láska jediným způsobem, jak naučit důležité životní lekce.

Často přemýšlím, jestli Jana někdy pochopí, proč jsem udělala to, co jsem udělala. Možná jednoho dne pochopí, že moje odmítnutí ji finančně podporovat nebylo aktem krutosti, ale aktem lásky. Do té doby budu doufat, že ona a Petr najdou způsob, jak změnit svůj život k lepšímu.