„Obětovali jsme vše pro naše děti, ale teď nás nerespektují“

Když naše děti, Eliška a Jakub, konečně absolvovaly vysokou školu, pocítili jsme s manželem Tomášem vlnu úlevy. Strávili jsme roky neúnavnou prací, abychom jim zajistili vše potřebné, často na úkor našich vlastních potřeb a přání. Tomáš pracoval jako školník na místní střední škole, zatímco já jsem měla práci jako pokladní v supermarketu. Naše společné příjmy sotva stačily na pokrytí základních potřeb, ale nějak jsme to zvládli.

Žili jsme v skromném domě v malém městě v Čechách. Náš dům byl starý a potřeboval opravy, ale nemohli jsme si dovolit ho opravit. Místo toho jsme každý volný peníz investovali do vzdělání a mimoškolních aktivit našich dětí. Eliška byla talentovaná houslistka a Jakub vynikal ve fotbale. Chtěli jsme, aby měli stejné příležitosti jako děti z bohatších rodin, takže jsme šetřili, kde se dalo.

Vzpomínám si na noci, kdy jsme s Tomášem seděli u kuchyňského stolu a pečlivě procházeli náš rozpočet. Vynechávali jsme dovolené, zřídka jedli venku a nosili oblečení až do roztrhání. Naše oběti stály za to, říkali jsme si, protože naše děti prospívaly.

Eliška pokračovala ve studiu na prestižní univerzitě s částečným stipendiem, zatímco Jakub získal místo v univerzitním fotbalovém týmu. Byli jsme na ně tak hrdí. Ale jak rostli a stávali se nezávislejšími, něco se změnilo. Vděčnost, kterou jsme očekávali, se nikdy neprojevila. Místo toho jsme se setkávali s lhostejností a někdy i s otevřenou neúctou.

Eliška se po promoci přestěhovala do Prahy, aby se věnovala kariéře v hudbě. Zřídka volala nebo navštěvovala a když ano, obvykle to bylo kvůli penězům. Jakub následoval svou vášeň pro fotbal a stal se trenérem v Brně. I on na nás po odchodu z domova zapomněl.

Jednoho Dne díkůvzdání jsme je oba pozvali domů na rodinnou večeři. Eliška přijela pozdě a stěžovala si na dlouhou cestu a špatný signál mobilního telefonu v našem městě. Jakub přišel se svou přítelkyní, která nás sotva vzala na vědomí. Během jídla byli oba přilepení k telefonům a sotva se zapojovali do konverzace.

Po večeři jsem se snažila mluvit s Eliškou o její hudební kariéře, ale odbyla mě s tím, že je příliš unavená na povídání. Jakub trávil většinu času venku na verandě se svou přítelkyní. S Tomášem jsme si vyměnili pohledy a cítili se jako cizinci ve vlastním domě.

Poslední kapkou bylo, když měl Tomáš loni infarkt. Přežil, ale bylo to pro nás oba varování. Potřebovali jsme podporu, jak emocionální, tak finanční. Obrátili jsme se na Elišku a Jakuba s nadějí, že nám v této těžké době pomohou.

Eliška poslala zprávu, že je příliš zaneprázdněná svými hudebními vystoupeními na to, aby přijela domů. Jakub slíbil návštěvu, ale nikdy nepřijel. Zůstali jsme sami a spoléhali se na laskavost sousedů a přátel.

Teď, když tu sedím a píšu toto, nemohu si pomoci a cítím hluboký pocit zrady. Dali jsme našim dětem všechno, obětovali jsme vlastní štěstí a pohodu pro jejich dobro. A přesto s námi zacházejí jako s nepříjemností.

S Tomášem stárneme a budoucnost je nejistá. Doufali jsme, že naše děti budou s námi v našich podzimních letech, ale zdá se, že tato naděje byla mylná. Oběti, které jsme přinesli, nyní působí jako krutý žert a zanechávají nás jen s bolestí a lítostí.