„Nikdy by mě nenapadlo, že se můj syn tak změní. Moje snacha se ke mně chová jako k cizí osobě“: Nemohu se ani zeptat, jak se mají

Uplynulo sedm let od doby, co se syn Jany, David, oženil s Gabrielou. Zpočátku to vypadalo, že je všechno dokonalé. David, který byl vždycky laskavý a ohleduplný syn, se hluboce zamiloval do Gabriely, půvabné a zdánlivě laskavé ženy. Jana si pamatovala jiskru v Davidových očích na svatební den a byla plná nadějí ohledně jejich společné budoucnosti.

Avšak jak léta plynula, Jana si všimla změny ve vztahu, zejména v tom, jak se k ní Gabriela chovala. Začalo to nenápadně – zmeškané hovory, které nikdy nebyly zavolány zpět, pozvánky, které se ztratily na poště, svátky, kdy byli David a Gabriela neustále příliš zaneprázdněni na návštěvu. Jana se snažila zůstat pozitivní a přičítala změnu jejich zaneprázdněnému životu. David se stal úspěšným architektem a Gabriela postupovala po kariérním žebříčku v prestižní marketingové firmě.

Janiny pokusy udržet si s nimi vztah se stávaly stále jednostrannějšími. Jezdila dvě hodiny do jejich moderního městského domu, obvykle bez ohlášení, protože její hovory zůstávaly bez odpovědi. Každá návštěva ji zanechala více sklíčenou. Gabriela ji vždy přivítala nuceným úsměvem, pak rychle našla výmluvu, aby zmizela, často s tvrzením o náhlé pracovní krizi. David, který s Janou dříve hodiny povídal, se nyní zdál roztržitý, jeho odpovědi byly stručné a jeho pozornost jinde.

Dům byl dokonale uklizený, v ostrém kontrastu s teplým, obývaným domovem, kde David vyrůstal. Jana se snažila přinést s sebou teplo, pekla Davidovy oblíbené sušenky nebo přinesla rodinné fotoalba, v naději, že vyvolá rozhovor o starých časech. Ale tyto snahy byly setkány s laskavou lhostejností od Gabriely a, bolestně, i od Davida.

Jedno zvláště chladné prosincové období se Jana rozhodla zkusit to ještě jednou. Přijela s vánočním stromkem, v naději, že je překvapí a možná rozdmýchá vánočního ducha. Ale když zazvonila na zvonek, naložená dárky a stromkem, neotevřel dveře David, ale Gabriela. Její výraz nebyl vítací, ale naštvaný.

„Vážně, Jano? Už máme strom,“ řekla Gabriela, ukazujíc na štíhlý, designový stromek v rohu, jehož světla byla dokonale symetrická a bez domácích ozdob, které si Jana cenila.

„Jen jsem si myslela…“ Janin hlas utichl, radost ze sezóny vyhasínala v jejích očích.

Gabriela povzdechla, její netrpělivost byla zjevná. „Poslouchej, Jano, David je opravdu zaneprázdněn. A upřímně, je trochu vyčerpávající mít tyhle překvapivé návštěvy. Možná příště zavolej? Vlastně ne, napiš SMS. To bude lepší.“

Slova bolela a dveře se zavřely, než Jana stihla odpovědět. Stála tam, na studené přední verandě, a uvědomění ji tvrdě udeřilo. Její syn se změnil, nebo možná ne, a byla to jen situace, která odhalila pravdy příliš bolestivé na to, aby je člověk přiznal. Cesta domů byla rozmazaná, světla města ji posměšně osvětlovala svou veselostí.

Jana nikdy nepřestala milovat svého syna, ale přijala, že její místo v jeho životě už není, co bývalo. Volání byla čím dál méně častá a návštěvy úplně ustaly. Posílala dál přání k narozeninám a svátkům, každé z nich bylo tichým svědectvím matčiny vytrvalé lásky, nezodpovězené, ale nezlomené.