„Neobvyklá snacha syna: Trvá na společném dělení domácích prací“

„Ahoj, Naďo, jak se máš? Co je nového?“ zeptala se Renata, když si upravovala brýle, a v jejím hlasu byla směs zvědavosti a obav.

„Ahoj, Renato, všechno v pořádku. Děti přijely na svátky, přivezly vnoučata… Jsou tak roztomilí, přinesli nákup, všichni se sešli, vařili, prostírali… a nikdo nebyl unavený, všichni si to užívali…“ odpověděla Naďa, jejíž hlas zněl teple.

„Máš štěstí se svojí snachou. Můj syn si našel docela zvláštní, vůbec to není žena pro něj,“ řekla Renata, jejíž tón se mírně změnil.

„Proč? Myslela jsem, že Alena je milá holka,“ reagovala Naďa překvapeně na Renatin komentář.

Renata povzdechla, „Je milá, Naďo, ale neuvěřila bys, co dělá. Trvá na tom, aby Michal pomáhal s mytím nádobí a úklidem domu. Dokážeš si to představit?“

Naďa se na chvíli zastavila, snažila se pochopit, co tak rozrušilo její kamarádku. „No a není to dobře? Dělení práce se mi zdá docela normální.“

Renata zakroutila hlavou, „Není to jen to, Naďo. Má ho vařit, prát a dokonce vysávat. Byla jsem u nich minulý týden a viděla jsem ho, jak v zástěře drhne koupelnovou podlahu. Muž by tohle všechno dělat neměl, obzvlášť ne můj syn.“

Naďa se zamračila, „Renato, časy se mění. Možná je dobře, že si rozdělují zodpovědnosti. Udržuje to domov šťastný, ne?“

„Nejde o dělení malých prací tady a tam, Naďo. Jde o to, že ho nutí dělat věci, které by měla dělat žena. Myslíš, že by kdy Honza sáhl po vysavači?“

Naďa se tiše zasmála, „No, Honza by možná ne, ale časy jsou opravdu jiné. Možná to není tak špatné. Zní to, že spolu pracují na udržení jejich domova.“

Renata nebyla přesvědčená. „Prostě to není správné. Mám pocit, že se o něj nestará, jak by měla. Žena by měla muži život ulehčovat, ne na něj nahrnovat povinnosti.“

Rozhovor se stočil k jiným tématům, ale Renatin nepohodlí přetrvávalo. Nemohla se zbavit pocitu, že její syn je uvězněn v nekonvenčním manželství, kde jsou tradiční role obráceny vzhůru nohama.

Když svátky skončily, Renatiny pozorování se stávaly ostřejšími. Michal vypadal šťastně, vždycky vyprávěl, jak s Alenou předělali obývací pokoj nebo vyzkoušeli nový recept. Ale pro Renatu byly každý z těchto příběhů připomínkou jejího nepohodlí s jejich uspořádáním.

Jedno večer, když seděla sama ve svém obývacím pokoji, Renata přemýšlela, proč ji to tak znepokojuje. Byl to strach z neznámého, nebo něco hlubšího, obava, že manželství jejího syna je zrcadlem, které odráží, jak moc se svět změnil, a nechalo ji pozadu?

Příběh Michala a Aleny pokračoval, příběh sdílených povinností a vzájemné podpory, ale pro Renatu to zůstalo vyprávění, které se jí těžko přijímalo, příběh bez šťastného rozuzlení, které si přála.