„Nemohu Poslat Svého Tátu do Domova Důchodců: Prostě si to Nezaslouží“

Jmenuji se Eva a je mi 32 let. Život pro mě byl jako horská dráha, zvláště v posledních několika letech. Před dvěma lety jsem se na pracovní konferenci seznámila s Janem a okamžitě jsme si padli do oka. Je vším, co jsem kdy chtěla v partnerovi—laskavý, pracovitý a finančně zajištěný. Chodíme spolu už rok a nedávno navrhl, abychom se nastěhovali k sobě. Zní to jako splněný sen, ale je tu jeden velký problém: můj táta.

Můj táta, Karel, je 68 let a už pět let bojuje s Parkinsonovou chorobou. Vždy byl mým opěrným bodem, tím, kdo mě vychoval sám poté, co moje máma zemřela, když mi bylo jen deset. Pracoval na dvou místech, aby mi zajistil vše, co jsem potřebovala, a nikdy si nestěžoval. Teď se role obrátily a já jsem jeho hlavní pečovatelkou.

Jan ví o tátově stavu a byl neuvěřitelně podporující. Nicméně plně nechápe rozsah péče, kterou můj táta potřebuje. Když Jan navrhl, abychom se nastěhovali k sobě, předpokládal, že můj táta může jít do domova důchodců. Ta myšlenka mě zarmoutila. Jak bych mohla poslat muže, který pro mě tolik obětoval, na místo, kde by byl jen dalším pacientem?

Snažila jsem se to Janovi vysvětlit, ale zdálo se, že to nechápe. „Evo, zasloužíš si také žít svůj život,“ řekl. „Tvůj táta bude v domově důchodců dobře postaráno.“

Ale není to tak jednoduché. Můj táta má dobré a špatné dny. V dobrých dnech dokáže chodit po domě s holí a dokonce si udělat šálek čaje. Ve špatných dnech se bez pomoci nedokáže dostat z postele. Představa, že by byl v domově důchodců sám v těch špatných dnech, je nesnesitelná.

Zkoumala jsem domácí pečovatelské služby, ale jsou neuvěřitelně drahé. I s Janovou finanční podporou by to bylo značné zatížení našeho rozpočtu. Navíc se obávám o kvalitu péče, kterou by můj táta dostával od cizích lidí.

Včera večer jsme s Janem měli dlouhý rozhovor o tom. Byl frustrovaný a já to chápala. Chce se mnou budovat budoucnost, ale potřeby mého táty jsou obrovskou překážkou. „Evo, nemůžeme odkládat naše životy navždy,“ řekl.

Vím, že má pravdu, ale pocit viny je ohromující. Můj táta pro mě tolik obětoval; jak bych mu teď mohla otočit zády? Představa, že by byl osamělý a vystrašený v domově důchodců, mě drží vzhůru v noci.

Snažila jsem se najít kompromis. Možná bychom mohli najmout pečovatele na částečný úvazek, který by pomáhal během dne, když jsem v práci. Ale i toto řešení mi připadá nedostatečné. Můj táta potřebuje někoho, kdo ho chápe, někoho, kdo se stará.

Situace napjala můj vztah s Janem. Začali jsme se hádat častěji a vidím frustraci v jeho očích pokaždé, když o tom mluvíme. Byl trpělivý, ale cítím, že dosahuje svého limitu.

Nevím, co nás čeká v budoucnosti. Představa, že bych ztratila Jana kvůli tomu, mě láme srdce, ale stejně tak i myšlenka na opuštění mého táty. Připadá mi to jako nemožná volba.

Prozatím to beru den po dni. Pokračuji v péči o svého tátu co nejlépe a zároveň se snažím udržet svůj vztah s Janem. Je to vyčerpávající a emocionálně náročné, ale nevidím jinou cestu.

Život není vždy spravedlivý a někdy jsme postaveni před volby bez snadných odpovědí. Jediné, co mohu dělat, je doufat, že se věci nakonec nějak vyřeší.