„Nemáš právo si po rozvodu ponechat příjmení mého syna“: Křičela tchyně

Když jsem si brala Vincenta, myslela jsem si, že se vdávám do milující rodiny. Netušila jsem, že jeho matka, Věra, se stane neustálým zdrojem stresu a konfliktů. Od samého začátku dávala Věra jasně najevo, že si nemyslí, že jsem pro jejího syna dost dobrá. Dělala si posměšky z mého vaření, mých kariérních rozhodnutí a dokonce i z toho, jak se oblékám. Ale všechno jsem to snášela kvůli našemu manželství a našemu synovi, Jakubovi.

Vincent a já jsme měli své problémy, ale vždy jsme je dokázali překonat—dokud jsme to už nedokázali. Po sedmi letech manželství jsme se rozhodli rozvést. Bylo to vzájemné rozhodnutí a oba jsme se dohodli na společné péči o Jakuba. Ale Věra měla jiné plány.

Den poté, co jsme s Vincentem podepsali rozvodové papíry, se Věra objevila u mých dveří bez ohlášení. Její tvář byla rudá vzteky a ani se neobtěžovala s pozdravy.

„Nemáš právo si po rozvodu ponechat příjmení mého syna!“ křičela hned, jakmile jsem otevřela dveře.

Byla jsem zaskočená. „Věro, uklidni se. O čem to mluvíš?“

„Slyšela jsi mě! Nemáš právo nosit příjmení Nováková. Už nejsi součástí této rodiny!“

Snažila jsem se ji uklidnit. „Věro, Jakub má stejné příjmení. Pro něj je jednodušší, když si ho nechám taky.“

„Nepoužívej mého vnuka jako výmluvu!“ křičela. „Můžeš změnit i jeho příjmení, pokud chceš. Ale ty? Ty nemáš právo!“

Stála jsem tam ohromená a beze slov. Věřin výbuch byl iracionální, ale přesto bolel. Vždy jsem se snažila být k ní respektující navzdory našim rozdílům, ale tohle bylo příliš.

„Věro, tohle není tvoje rozhodnutí,“ řekla jsem pevně. „Vincent a já jsme to už probrali a on nemá problém s tím, že si příjmení nechám kvůli Jakubovi.“

„Vincent je na tebe moc měkký,“ odsekla. „Ale pamatuj si moje slova, udělám všechno pro to, abys toho litovala.“

S tím odešla a nechala mě stát ve dveřích se slzami v očích.

Následující týdny byly noční můrou. Věra o mně šířila pomluvy v naší komunitě a říkala každému, kdo by poslouchal, že jsem zlatokopka, která jejího syna chytila do pasti. Dokonce kontaktovala mého zaměstnavatele a snažila se mě vyhodit tím, že o mně šířila falešné obvinění.

Vincent se snažil zasáhnout, ale jeho matka ho také neposlouchala. Naše kdysi přátelské uspořádání společné péče se stalo napjatým, protože Věřiny činy mezi námi vytvořily klín. Jakub začal klást otázky o tom, proč je babička pořád tak naštvaná, a lámalo mi srdce vidět ho uprostřed tohoto chaosu.

Jednoho večera mi Vincent zavolal. „Je mi to moc líto kvůli mé mámě,“ řekl. „Netušil jsem, že takhle zareaguje.“

„To není tvoje vina,“ odpověděla jsem. „Ale něco se musí udělat. Tohle nemůže pokračovat.“

„Vím,“ povzdechl si. „Zkusím s ní znovu promluvit, ale nejsem si jistý, jestli to pomůže.“

Dny se změnily v týdny a Věřina kampaň proti mně nejevila žádné známky zastavení. Dokonce se pokusila podniknout právní kroky, aby mě donutila změnit příjmení, ale naštěstí soud její případ zamítl jako nesmyslný.

Přes to všechno jsem odmítla ustoupit jejím požadavkům. Ponechala jsem si příjmení kvůli Jakubovi, ale škoda už byla napáchána. Můj vztah s Vincentem se dále zhoršil a naše kdysi klidné uspořádání společné péče se stalo bojištěm.

Na konci Věra svým způsobem dosáhla svého cíle. Podařilo se jí mi znepříjemnit život a vytvořit trvalý klín mezi mnou a Vincentem. Jakub stále nese příjmení Novák, ale cena byla vyšší, než jsem si kdy dokázala představit.