„Nemám kam jít. Asi zůstanu u vás na chvíli,“ oznámila moje švagrová, přestože je bohatá

Jana byla vždycky typ člověka, který žil život naplno, jako svíčka hořící z obou konců. Byla živá, extravagantní a vždy středem pozornosti. Když se provdala za Tomáše, úspěšného developera nemovitostí, všichni si mysleli, že se konečně usadila. Ale jak se ukázalo, manželství bylo stejně okázalé a nestabilní jako Jana sama.

Zpráva o jejich rozvodu nikoho nepřekvapila, zejména mě ne. Tomáš našel svůj klid v bouři s někým jiným a Jana byla ponechána v chaosu, který spolu vyvolali. Přestože měla značné finanční vyrovnání, Janin luxusní životní styl nepolevil, dokud jí peníze nezačaly docházet rychleji, než kdokoli mohl předpokládat.

Jednoho chladného říjnového večera, právě když jsme s manželem Josefem diskutovali plány na renovaci malého bytu, který jsme zdědili po jeho rodičích, zazvonil telefon. Byla to Jana. Její hlas, obvykle plný sebevědomí a autority, zněl nezvykle rozrušeně.

„Nemám kam jít, Vrbo. Asi zůstanu u vás na chvíli,“ řekla skoro příliš nonšalantně.

Josef na mě vrhl opatrný pohled. Oba jsme věděli, co může Janino „na chvíli“ znamenat. Přesto, jak bychom mohli odmítnout rodinu?

„Samozřejmě, že můžeš zůstat tady,“ odpověděla jsem s neochotou, kterou jsem doufala, že jsem dobře zamaskovala.

Druhý den Jana přijela se třemi kufry a nespočtem nákupních tašek – pozůstatky jejího dřívějšího bohatého života. Dny se změnily v týdny a Jana se nepohnula s hledáním vlastního bydlení. Náš malý byt se zdál ještě menší s její rozsáhlou přítomností. Zaplnila náš prostor nejen fyzicky, ale i svým nekonečným proudem návštěv, nočními eskapádami a nonšalantním ignorováním našeho režimu a hranic.

Josef a já jsme se plížili po vlastním domově, naše soukromí bylo minulostí. Naše finance byly napjaté a udržování Janina preferovaného životního stylu rychle vyčerpávalo naše zdroje. Jednoho večera jsme si s ní sedli, doufajíce, že prodiskutujeme plán, možná ji povzbudíme, aby si našla vlastní místo.

„Jano, mysleli jsme—“ začala jsem opatrně.

„Ach, miláčku, já vím! Tady je to příliš těsné. Kukala jsem nějaké nádherné byty v centru. Možná byste mi mohli pomoct s kaucí? Jen dokud si nesrovnám peníze,“ přerušila mě, její oči zářily směsí zoufalství a manipulace.

Josef a já jsme si vyměnili pohledy plné nevěřícnosti. Naši štědrost a finance jsme již natahovali daleko za hranice pohodlí. Pomoc s novým bytem přicházela zcela mimo otázku.

„Nemůžeme to udělat, Jano. Dali jsme vše, co jsme mohli,“ řekl Josef pevně.

Atmosféra se ochladila. Janin obličej ztvrdl, rty se jí sevřely do tenké čáry. „Chápu,“ řekla tiše. Druhý den ráno byla pryč. Bez rozloučení, bez poděkování, jen s poznámkou na kuchyňské lince, která říkala: „Pošlu si pro své věci.“

Úleva, kterou Josef a já cítili, byla prošpikovaná hlubokým smutkem. Rodinné pouto, kdysi symbol neomezené podpory, bylo zkoušeno a napjato do krajnosti. Zůstali jsme opravovat finanční a emoční trhliny v našem manželství, vědomi si, že Jana je někde venku, možná obtěžuje dalšího nic netušícího příbuzného, její rozmařilý duch nezlomen, ale mosty, alespoň s námi, spálené.