„Nekonečné trápení s tchyní: Bojím se být s ní sama“

Seznámila jsem se s Honzou během našich vysokoškolských let a rychle jsme se do sebe zamilovali. Byl vším, co jsem kdy chtěla v partnerovi—laskavý, pracovitý a hluboce oddaný našemu vztahu. Po promoci jsme se vzali a brzy přivítali na svět naši dceru, Elišku. Náš život se zdál na povrchu dokonalý, ale nad naším štěstím se vznášel jeden temný mrak: moje tchyně, Alena.

Od samého začátku Alena dávala jasně najevo, že si nemyslí, že jsem pro jejího syna dost dobrá. Nejprve jsem se snažila její poznámky přehlížet jako pouhou přehnanou ochranitelskost. Ale jak čas plynul, její chování se stalo zlomyslnějším a cílenějším. Dělala si posměšky z mého vaření, kritizovala mé rodičovské schopnosti a dokonce zpochybňovala mou lásku k Honzovi.

Honza byl často v práci, což mě nechávalo s Alenou o samotě více, než bych si přála. Během těchto chvil její krutost neznala mezí. Říkala věci jako: „Honza si zaslouží někoho lepšího než jsi ty,“ nebo „Nejsi vhodná být matkou.“ Její slova mě hluboce zasáhla, ale nechávala jsem si to pro sebe, nechtěla jsem Honzu zatěžovat napětím mezi jeho matkou a mnou.

Jednoho večera, po obzvláště tvrdém střetu s Alenou, jsem se rozhodla Honzovi svěřit. „Honzo, tvoje matka mi dělá ze života peklo,“ řekla jsem, slzy mi stékaly po tvářích. „Neustále mě ponižuje a dělá mi pocit bezcennosti.“

Honza se na mě podíval s kombinací obav a nedůvěry. „Vím, že máma může být obtížná, ale snaží se pomoci svým způsobem,“ odpověděl. „Možná bereš její poznámky příliš osobně.“

Jeho odpověď mě zasáhla jako facka. Jak mohl nevidět bolest, kterou mi jeho matka způsobuje? Uvědomila jsem si tehdy, že v boji s Aleniným trápením jsem sama.

Jak roky plynuly, Alenino chování se jen zhoršovalo. Podkopávala mě před Eliškou, říkala jí, že jsem špatná matka a že by měla poslouchat svou babičku místo mě. Eliška začala být zmatená a odtažitá, nejistá komu věřit.

Jednoho dne, když byl Honza v práci a Eliška ve škole, Alena přišla neohlášeně. Vešla do kuchyně, kde jsem připravovala večeři, a začala svou obvyklou tirádu. „Ani jednoduché jídlo neumíš uvařit pořádně,“ posmívala se. „Není divu, že je Honza pořád tak vystresovaný.“

Dostala jsem se na pokraj svých sil. „Proč mě tak nenávidíš?“ vykřikla jsem, hlas se mi třásl hněvem a frustrací. „Co jsem ti kdy udělala?“

Alena přimhouřila oči a přistoupila ke mně blíž. „Vzala jsi mi syna,“ zasyčela. „A teď mu ničíš život.“

Její slova mě zasáhla jako tuny cihel. Uvědomila jsem si tehdy, že ať udělám cokoliv, Alena mě nikdy nepřijme. Vždy mě bude vidět jako ženu, která jí vzala syna.

Tu noc jsem ležela v posteli vedle Honzy a cítila se osamělejší než kdy jindy. Věděla jsem, že dokud bude Alena v našich životech, nikdy nenajdu klid. Neustálý strach z toho být s ní sama si na mně vybral svou daň a nevěděla jsem, jak dlouho to ještě vydržím.

Nakonec náš příběh neměl šťastné rozuzlení. Alena pokračovala ve svém nekonečném trápení a já dál trpěla v tichosti. Moje láska k Honzovi a Elišce mě držela nad vodou, ale jizvy po Alenině krutosti se nikdy úplně nezahojí.