„Nechala jsem svou dceru a jejího manžela nastěhovat se do mého domu: Ale začali si určovat vlastní pravidla“

Když moje dcera, Eliška, oznámila, že se vdává za svého přítele z vysoké školy, Jakuba, byla jsem zaskočená. Bylo jí teprve 21 let a ještě jí zbýval rok do ukončení studia. Snažila jsem se ji od toho odradit a vysvětlovala jí, že manželství je velký závazek a že by se měla nejdříve soustředit na dokončení vzdělání. Ale Eliška byla tvrdohlavá a trvala na tom, že ona a Jakub jsou připraveni začít společný život.

Rok po svatbě se situace zhoršila. Jakub přišel o práci a nemohli si už dovolit platit nájem. Eliška mi volala v slzách a prosila, jestli by se mohli dočasně nastěhovat ke mně, dokud se znovu nepostaví na nohy. Jako matka jsem nemohla říct ne. Chtěla jsem své dceři pomoci, takže jsem souhlasila, že je nechám bydlet u mě.

Nejprve bylo všechno v pořádku. Byli vděční a respektovali můj prostor. Ale jak týdny přecházely v měsíce, věci se začaly měnit. Eliška a Jakub se začali chovat, jako by můj dům byl jejich. Přestavěli nábytek bez ptaní, přinesli si vlastní spotřebiče a dokonce začali pořádat večírky s přáteli.

Jednoho večera jsem přišla z práce domů a zjistila jsem, že vyhodili mé oblíbené křeslo, protože „se nehodilo k jejich estetice.“ Byla jsem rozzuřená, ale snažila jsem se zachovat klid. Posadila jsem je a vysvětlila jim, že i když jsou vítáni zůstat, musí respektovat můj domov a mé věci.

Omluvili se, ale chování pokračovalo. Jakub začal nechávat své nástroje po celém obývacím pokoji, protože si jako koníček oblíbil truhlařinu. Eliška se rozhodla, že kuchyň potřebuje změnu a začala malovat skříňky bez konzultace se mnou. Poslední kapkou bylo, když změnili heslo k Wi-Fi a neřekli mi to, protože chtěli „více kontroly nad používáním internetu.“

Opět jsem je konfrontovala, ale tentokrát se rozhovor vyhrotil do ostré hádky. Eliška mě obvinila z toho, že jsem kontrolující a nerozumím jejich potřebám. Jakub přidal, že mají pocit, jako by kolem mě chodili po špičkách.

Byla jsem na pokraji svých sil. Toto byl můj dům a byla jsem více než velkorysá tím, že jsem je nechala bydlet bez nájmu. Řekla jsem jim, že pokud nebudou respektovat má pravidla a můj prostor, budou si muset najít jiné místo k bydlení.

Druhý den ráno jsem našla na kuchyňském stole vzkaz. Byl od Elišky a psala v něm, že se rozhodli odstěhovat a že budou bydlet u jednoho z Jakubových přátel, dokud nenajdou vlastní byt. Nebyla tam žádná omluva ani uznání jejich chování—jen chladný, neosobní vzkaz.

Cítila jsem směs úlevy a smutku, když jsem je sledovala balit si věci a odcházet. Doufala jsem, že nás tato zkušenost sblíží, ale zdálo se, že mezi námi vytvořila propast. Týdny ubíhaly bez jakéhokoli kontaktu od Elišky. Když jsem od ní konečně slyšela, bylo to prostřednictvím stručné textové zprávy informující mě o tom, že našli byt.

Náš vztah už nikdy nebyl stejný. Občas spolu mluvíme, ale mezi námi je vzdálenost, která tam dříve nebyla. Chybí mi blízkost, kterou jsme kdysi měli, ale také vím, že jsem udělala to, co bylo nutné pro udržení mého vlastního klidu a duševního zdraví.