„Nechala jsem svou dceru a jejího manžela nastěhovat se do mého domu: Ale začali si stanovovat vlastní pravidla“

Když moje dcera, Anna, oznámila, že se bude vdávat za svého přítele z vysoké školy, Petra, byla jsem zaskočená. Bylo jí teprve 21 let a měla před sebou ještě rok do ukončení studia. Snažila jsem se ji od toho odradit a vysvětlovala jí, že manželství je obrovský závazek a že by se měla nejdříve soustředit na dokončení vzdělání. Ale Anna byla tvrdohlavá a trvala na tom, že ona a Petr jsou na tento krok připraveni.

Rok po svatbě se situace zhoršila. Petr přišel o práci a Anna měla problémy s vyvážením svého částečného úvazku a studia. Byli na pokraji ztráty bytu. Jako matka jsem nemohla jen tak přihlížet jejich utrpení, takže jsem jim nabídla, aby se dočasně nastěhovali ke mně, dokud se znovu nepostaví na nohy.

Nejdříve vše vypadalo v pořádku. Byli vděční za pomoc a já byla šťastná, že mám svou dceru opět blízko. Ale brzy se věci začaly měnit. Anna a Petr začali jednat, jako by můj dům byl jejich. Přestavěli nábytek bez ptaní, přinesli si vlastní spotřebiče a dokonce začali pořádat večírky s přáteli.

Jednoho večera jsem přišla z práce domů a zjistila jsem, že vyhodili mé oblíbené křeslo, protože „se nehodilo k jejich estetice.“ Byla jsem rozzuřená, ale snažila jsem se zachovat klid. Posadila jsem je a vysvětlila jim, že zatímco jsou vítáni zůstat, musí respektovat můj domov a mé věci.

Omluvili se, ale chování pokračovalo. Petr začal stanovovat vlastní pravidla o tom, kdy má být v domě klid, které místnosti jsou pro mě nepřístupné a dokonce i jaké potraviny bych měla kupovat. Měla jsem pocit, že žiji v cizím domě.

Poslední kapkou bylo, když jsem zjistila, že bez mého vědomí vyměnili zámky na vstupních dveřích. Byla jsem zamčená ve vlastním domě! Když jsem je konfrontovala, Petr řekl, že to bylo z „bezpečnostních důvodů“ a že mi klíč dají později. To už bylo na mě moc.

Řekla jsem jim, že mají dva týdny na to, aby si našli jiné bydlení. Anna byla zdrcená a obvinila mě z toho, že nepodporuji její manželství. Velmi mě to ranilo, ale věděla jsem, že musím stát pevně. Toto byl můj domov a nemohla jsem dovolit, aby ho převzali.

O dva týdny později se odstěhovali. Anna se mnou sotva mluvila, když balili své věci. Dům byl po jejich odchodu prázdný a tichý, ale alespoň byl opět můj. Od té doby jsme s Annou moc nemluvily. Obviňuje mě z jejich problémů a já cítím směs viny a úlevy.

Doufám, že jednoho dne pochopí, proč jsem udělala to, co jsem udělala. Ale prozatím jsme odcizené a já si kladu otázku, jestli jsem udělala správné rozhodnutí.