„Návštěva u babičky: Když rodinné vazby působí napjatě“

„Můžeme dnes navštívit babičku?“ zeptala se malá Ema nadšeně, když jsme se chystali vyrazit na denní pochůzky. Její oči zářily nevinností a nadšením, které dokáže jen čtyřleté dítě. „Chybí mi.“

„Dnes ne, miláčku,“ odpověděla jsem, snažíc se zakrýt napětí v hlase. „Babička má hodně práce a my máme pochůzky.“

Ema trochu posmutněla, ale přikývla a bez otázek přijala má slova. Bylo to typické sobotní ráno v našem předměstí v Česku. Slunce svítilo jasně a vrhalo teplý lesk na čerstvě posekané trávníky a bílé ploty. Přesto uvnitř našeho domova přetrvával mrak neklidu.

Ema svou babičku zbožňovala a pravda je, že mi také chyběla. Ale návštěvy u mé matky se v posledních měsících staly stále komplikovanějšími. Od té doby, co loni zemřel táta, máma bojovala. Vždy říkala, že je zaneprázdněná – čím přesně, jsem nevěděla. Její kdysi živý duch se zdál být otupený smutkem a osamělostí.

Když jsme jeli do obchodu s potravinami, Ema si povídala o svých posledních dobrodružstvích ve školce. Její hlas byl uklidňujícím pozadím, zatímco jsem projížděla známými ulicemi. Ale moje mysl byla jinde, přehrávala si poslední rozhovor s mámou.

„Prostě nemám energii na návštěvy,“ řekla mi minulý týden po telefonu. „Není to tebou, drahá. Je to prostě… všechno.“

Chápala jsem její potřebu prostoru, ale bylo těžké necítit se odmítnutá. Emčiny nevinné žádosti vidět babičku jen přidávaly na váze mé vlastní viny a frustrace.

Po našich pochůzkách jsme se vrátili domů s taškami plnými potravin a příslibem zmrzliny později odpoledne. Ema byla spokojená, ale já nemohla setřást pocit, že ji nějak zklamávám.

Později večer, když si Ema tiše hrála ve svém pokoji, jsem si sedla s šálkem čaje a vytočila mámino číslo. Telefon zvonil několikrát, než ho zvedla.

„Ahoj, mami,“ řekla jsem se snahou znít vesele.

„Ahoj, drahá,“ odpověděla unaveným hlasem.

„Přemýšlela jsem, jestli bychom mohli přijít zítra,“ opatrně jsem navrhla. „Ema se na tebe ptala.“

Na druhém konci linky bylo ticho. „Nevím,“ řekla nakonec. „Necítím se na to.“

Zklamání se mi usadilo v hrudi jako těžký kámen. „Dobře,“ řekla jsem tiše. „Možná jindy.“

Vyměnily jsme si ještě pár zdvořilostí, než jsme zavěsily. Seděla jsem tam chvíli a zírala na telefon v ruce. Zdálo se mi, že mezi námi vznikla nepřekonatelná propast – propast, kterou ani jedna z nás nevěděla, jak překlenout.

Následující den uběhl podobně jako ten předchozí. Ema si šťastně hrála na zahradě, zatímco jsem ji sledovala z kuchyňského okna, ztracená v myšlenkách. Věděla jsem, že musím najít způsob, jak se s mámou znovu spojit, pro naše dobro i pro Emčino. Ale prozatím jsem mohla jen čekat a doufat, že čas zahojí to, co slova nedokážou.