„Návrat domů k muži, kterého miluji, ale moje dcera mě nechtěla vidět“

Ve věku 57 let jsem si myslela, že jsem konečně našla své šťastně až do smrti. Martin a já jsme byli spolu tři roky a nedávno mě požádal o ruku. Měli jsme krásný dům na předměstí Prahy a dokonce jsem si dokázala našetřit slušnou částku peněz na naši budoucnost. Všechno se zdálo být dokonalé, až na jednu věc: moji dceru, Annu.

Anna má 25 let a vždy byla středem mého světa. Její otec a já jsme se rozvedli, když byla ještě teenager, a od té doby jsme byly jen my dvě. Byly jsme neuvěřitelně blízké, sdílely jsme vše od našich denních rutin až po naše nejhlubší tajemství. Ale když Martin vstoupil do mého života, věci se začaly měnit.

Martin je úžasný muž. Je laskavý, starostlivý a chová se ke mně jako ke královně. Má dvě dospělé děti z předchozího manželství a ty mě přijaly s otevřenou náručí. Myslela jsem si, že Anna bude také šťastná za mě, ale nebyla. Od chvíle, kdy se setkala s Martinem, byla vzdálená a chladná.

Snažila jsem se s ní o tom mluvit, ale vždy to odbývala s tím, že je jen zaneprázdněná prací nebo vystresovaná něčím jiným. Chtěla jsem jí věřit, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že něco není v pořádku.

Jednoho večera, po dlouhém dni v práci, jsem přišla domů a našla Martina vařit večeři. Vůně jeho slavné špagetové omáčky naplnila dům a já pocítila vlnu štěstí. Ale jakmile jsem vstoupila do kuchyně, cítila jsem napětí ve vzduchu. Anna seděla u stolu s překříženýma rukama a zamračeným výrazem.

„Ahoj, miláčku,“ řekla jsem se snahou znít vesele. „Jaký jsi měla den?“

„Fajn,“ odpověděla stroze, aniž by zvedla oči od telefonu.

Martin se snažil odlehčit atmosféru vtipem o svých kuchařských dovednostech, ale Anna se ani neusmála. Zbytek večeře byl trapný a tichý.

Poté jsem si Annu vzala stranou a zeptala se jí, co se děje. Konečně se otevřela a řekla mi, že má pocit, že mě ztrácí. Řekla, že od té doby, co Martin vstoupil do našich životů, trávím méně času s ní a více času s ním.

Snažila jsem se ji ujistit, že pro mě vždy bude na prvním místě, ale nevypadala přesvědčeně. Obvinila mě z toho, že ji nahrazuji Martinem a řekla, že ho nechce v našich životech.

Byla jsem zlomená. Milovala jsem Martina, ale nemohla jsem snést myšlenku na to, že ztratím svou dceru. Nevěděla jsem, co dělat.

Během následujících týdnů se věci jen zhoršovaly. Anna mě začala úplně vyhýbat, zůstávala venku dlouho do noci a nevracela se domů dříve než po mém usnutí. Když jsme se viděly, byla vzdálená a chladná.

Martin se snažil pomoci tím, že nám dával prostor a povzbuzoval mě k tomu, abych trávila více času s Annou, ale nic nefungovalo. Čím více jsem se snažila věci napravit, tím více se zdály rozpadat.

Jedné noci, po dalším hádce s Annou, jsem se rozplakala. Martin mě objal a řekl mi, že všechno bude v pořádku, ale nemohla jsem setřást pocit, že se mi svět rozpadá.

Začala jsem zpochybňovat všechno. Stálo to za to být s Martinem, pokud by to znamenalo ztratit mou dceru? Mohla bych mít opravdu oba v mém životě? Nebo bych musela volit mezi mužem, kterého miluji a dcerou, která pro mě znamená všechno?

Na konci jsem udělala nejtěžší rozhodnutí svého života. Řekla jsem Martinovi, že si potřebujeme dát pauzu. Byl zdrcený, ale pochopil, že můj vztah s Annou musí být na prvním místě.

S Annou stále pracujeme na obnově našeho vztahu. Není to snadné a jsou dny, kdy si říkám, jestli někdy bude vše jako dřív. Ale doufám, že s časem a trpělivostí najdeme cestu zpět k sobě.

Co se týče Martina, stále je v mém srdci. Možná jednoho dne najdeme cestu zpět k sobě také. Ale prozatím se soustředím na svou dceru a snažím se napravit kousky našeho rozbitého vztahu.