Navigace realitou, zatímco můj partner utíká do fantazie

Všechno to začalo propuštěním. Jakub pracoval ve startupu v Praze, práci, kterou miloval a ve které vynikal. Ale když firma zmenšovala počet zaměstnanců, byl jedním z mnoha, kteří se ocitli náhle bez práce. Zpočátku jsme byli optimističtí. Jakub mě ujišťoval, že je to jen překážka na cestě a že brzy najde něco nového. Měli jsme nějaké úspory a jeho odstupné, které nás mělo chvíli udržet nad vodou.

Na začátku byl Jakub aktivní. Aktualizoval svůj životopis, navazoval kontakty s bývalými kolegy a dokonce šel na několik pohovorů. Ale jak týdny přecházely v měsíce bez jakýchkoli pracovních nabídek, jeho nadšení opadlo. Začal trávit více času doma, často přilepený k obrazovce počítače. Co začalo jako koníček na zkrácení času, rychle se stalo posedlostí.

Jakub našel útěchu ve virtuálních světech online her. Trávil hodiny ponořený do těchto her, často ztrácel pojem o čase. Mezitím jsem byla já ta, kdo musel zvládat každodenní život. Pracovala jsem na plný úvazek jako zdravotní sestra, což je náročná práce vyžadující dlouhé hodiny a emocionální odolnost. K tomu jsem musela řídit naši domácnost a starat se o naše dvě malé děti, Elišku a Matěje.

Eliška, naše živá šestiletá dcera, se často ptala, proč je tatínek pořád zaneprázdněný svými „počítačovými hrami“. Matějovi, kterému byly teprve tři roky, byl příliš mladý na to, aby chápal, ale cítil napětí v domě. Snažila jsem se je chránit před rostoucím napětím mezi mnou a Jakubem, ale nebylo to snadné.

Finančně to začínalo být těžké. Naše úspory se tenčily a odstupné bylo dávno pryč. Brala jsem si další směny v nemocnici, abychom vyšli s penězi, ale bylo to vyčerpávající. Měla jsem pocit, že neustále běžím na prázdno, bez času pro sebe nebo svou rodinu.

Snažila jsem se s Jakubem mluvit o svých obavách. Chtěla jsem, aby viděl, jak jeho hraní ovlivňuje nás všechny. Ale každý rozhovor končil frustrací. Trval na tom, že potřebuje tento únik k vyrovnání se stresem z nezaměstnanosti. Slíbil, že brzy začne znovu hledat práci, ale tyto sliby nikdy nebyly splněny.

Jak čas plynul, cítila jsem se stále více izolovaná. Přátelé a rodina nabízeli podporu, ale bylo těžké vysvětlit situaci bez pocitu zrady vůči Jakubovi. Milovala jsem ho a chtěla ho podpořit v této těžké době, ale také jsem potřebovala, aby byl přítomen pro naši rodinu.

Zlom nastal jednoho večera, když měla Eliška školní představení. Trénovala týdny a byla tak nadšená, že nás uvidí ji vystupovat. Ale když ten den přišel, Jakub byl příliš ponořený do své hry na to, aby si všiml času. Přišli jsme pozdě a zmeškali její velký okamžik. Zklamání na Eliščině tváři bylo srdcervoucí.

Tu noc, po uložení dětí do postele, jsem se s Jakubem znovu konfrontovala. Tentokrát jsem se neudržela zpátky. Řekla jsem mu, jak jeho nepřítomnost ovlivňuje naši rodinu a jak moc ho potřebujeme být přítomného v našich životech. Byl to těžký rozhovor plný slz a hněvu.

Jakub tiše poslouchal, ale neměl moc co říct na oplátku. Doufala jsem, že to pro něj bude budíček, ale hluboko uvnitř jsem se bála, že to nebude stačit.

Když jsem tu noc ležela vzhůru v posteli, uvědomila jsem si, že se věci možná brzy nezmění. Musela jsem najít způsob, jak pokračovat kvůli našim dětem a sobě samé. Nebyl to život, který jsem si pro nás představovala, ale byla to realita, ve které jsme žili.