„Musíme se postarat o mou švagrovou, i když je moje tchyně živá a zdravá“

Když jsem se vdala za Jana, věděla jsem, že se vdávám do rodiny s vlastními složitostmi. Co jsem ale nečekala, bylo to, že se nakonec budeme muset postarat o jeho mladší sestru Emu, i když jeho matka Lenka je velmi živá a finančně zajištěná.

Lenka se před pěti lety provdala za svého druhého manžela Roberta. Robert je úspěšný podnikatel a společně žijí v krásném domě v bohaté čtvrti. Často cestují, večeří v luxusních restauracích a obecně si užívají životní styl, který by mnozí záviděli. Jejich zdánlivě dokonalý život má však jednu výraznou mezeru: Emu.

Ema má 17 let a posledních šest měsíců žije s námi. Je to chytrá dívka s ambicemi jít na vysokou školu a stát se veterinářkou. Její život však nabral nečekaný směr, když Robert dal jasně najevo, že nechce žít s cizím dítětem. Lenka, chycená mezi novým manželem a dcerou, si vybrala své vlastní štěstí před blaho svého dítěte.

Jan a já máme skromný domov. Oba pracujeme na plný úvazek a máme dvě malé děti. Přidání Emy do naší domácnosti bylo náročné jak finančně, tak emocionálně. Museli jsme přeměnit naši malou domácí kancelář na ložnici pro ni a naše účty za potraviny prudce vzrostly. Nejtěžší je však sledovat Emu, jak se potýká s pocitem, že ji vlastní matka nechce.

Lenka a Robert nás občas navštěvují, vždy přinášejí drahé dárky pro děti, ale nikdy nenabízejí skutečnou pomoc. Zdá se, že si myslí, že materiální věci mohou nahradit jejich nepřítomnost a zanedbávání. Lenka často říká: „Víš, jaký Robert je,“ jako by to omlouvalo její chování. Ale neomlouvá. Jen to dělá pro Emu bolestivější.

Ema se snaží tvářit statečně, ale vidím bolest v jejích očích. Vyniká ve škole a pomáhá doma, ale jsou chvíle, kdy se zhroutí a ptá se, proč ji vlastní matka nechce. Je srdcervoucí to sledovat.

Jan je na svou matku rozzlobený, ale cítí se bezmocný změnit situaci. Měli jsme o tom nespočet hádek, ale nakonec oba víme, že Emu nemůžeme opustit. Potřebuje nás, i když to znamená napínat naše možnosti na maximum.

Snažili jsme se s Lenkou mluvit o tom, aby si Emu vzala zpět nebo alespoň finančně přispěla na její péči, ale tyto rozhovory vždy končí frustrací. Lenka trvá na tom, že dělá to nejlepší, co může, a že bychom měli být vděční za dárky, které přinášejí. Ale dárky neplatí školné ani neposkytují emocionální podporu.

Jak měsíce plynou, napětí v naší rodině roste. Naše děti jsou příliš malé na to, aby pochopily, proč s námi teď jejich sestřenice žije, ale cítí napětí. Jan a já jsme neustále ve stresu, snažíme se vyvážit práci, rodičovství a nyní i přidanou zodpovědnost péče o Emu.

Přála bych si říct, že se věci zlepší, ale nevidím šťastný konec na obzoru. Lenka a Robert jsou příliš zabraní do svých vlastních životů, než aby viděli škody, které způsobují. A i když Emu milujeme a budeme ji podporovat jak nejlépe umíme, je těžké necítit zášť vůči mým tchánům za to, že nás do této situace dostali.

Na konci jsme my ti, kdo musí posbírat střepy rozbité rodiny, zatímco Lenka a Robert pokračují ve svém bezstarostném životě. Je to tvrdá realita, že ne všechny příběhy mají šťastné konce a někdy vás nejvíce zklamou ti lidé, kteří by se měli starat nejvíce.