„Můj Manžel Neví Nic o Našem Synovi: Nezná Ani Jeho Věk nebo Alergie“
Nikdy jsem si nepředstavovala, že by se moje manželství mohlo takto vyvinout. Když jsem si brala Jana, myslela jsem si, že jsme tým, připravený čelit životním výzvám společně. Ale jakmile se narodil náš syn, Tomáš, bylo jasné, že Jan má velmi odlišnou představu o tom, co znamená být rodičem.
Od začátku byla Janova matka, Marie, neustálou přítomností v našem životě. Chodila k nám téměř denně, nabízela nevyžádané rady a kritizovala každý můj krok. „Matka by měla vědět nejlépe,“ říkala, naznačujíc, že jakákoli moje chyba je mým selháním. Jan tyto lekce nasával jako houba.
Marie vychovala Jana v přesvědčení, že odpovědnost za výchovu dětí leží výhradně na matčiných bedrech. Dělala pro něj všechno, od stlaní postele po domácí úkoly. Nyní, jako dospělý, očekával Jan stejnou úroveň péče a pozornosti ode mě.
Když se Tomáš narodil, Jan byl nadšený, ale vzdálený. Držel Tomáše jen pár minut, než mi ho vrátil s tím, že má práci nebo je unavený. Jak Tomáš rostl, Janova účast se nezlepšila. Neznal Tomášova oblíbená jídla, jeho večerní rutinu ani jeho alergie. Jednou, když měl Tomáš vážnou reakci na arašídy na rodinném setkání, Jan tam stál bezradně, zatímco já spěchala pro EpiPen.
Janova nevědomost se netýkala jen drobných detailů; ani nevěděl Tomášův věk. Na Tomášovy sedmé narozeniny se mě Jan zeptal, kolik mu bude let. Byla jsem ohromená. Jak to mohl nevědět? Nebyla to jen zapomnětlivost; byl to naprostý nezájem.
Kdykoli jsem Jana konfrontovala s jeho nedostatkem účasti, opakoval slova své matky: „Výchova dětí je úkolem matky.“ Pak by se stáhl do své kanceláře nebo šel ven s přáteli a nechal mě řešit všechno sama. Marie mi pak volala a kárala mě za to, že jsem příliš náročná a nechápu, jak těžce Jan pracuje.
Poslední kapkou byla rodičovská schůzka ve škole. Jan slíbil, že se zúčastní, ale na poslední chvíli to zrušil s tím, že má důležitou schůzku. Šla jsem sama a cítila tíhu osamělého rodičovství více než kdy jindy. Učitelka vyjádřila obavy ohledně Tomášova chování; ve třídě se projevoval a zdál se být uzavřený. Věděla jsem, že je to proto, že se cítí zanedbáván svým otcem.
Ten večer jsem se snažila s Janem o tom mluvit, ale odbyl mě. „Přeháníš,“ řekl. „Děti procházejí fázemi.“ Chtěla jsem na něj křičet, aby viděl, jak moc ubližuje našemu synovi, ale věděla jsem, že by to bylo zbytečné.
Marie nadále podporovala Janovo chování a říkala mu, že nedělá nic špatného a že jsem jen obtížná. Dokonce navrhla, že bych měla být vděčná za vše, co Jan finančně poskytuje, jako by peníze mohly nahradit emocionální podporu, kterou Tomáš zoufale potřeboval.
Cítila jsem se uvězněná v cyklu frustrace a bezmoci. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila dostat k Janovi, zůstával lhostejný. Tomáš si zasloužil víc než tohle; zasloužil si otce, který by se staral natolik, aby byl přítomen v jeho životě.
Jak roky plynuly, vzdálenost mezi Janem a Tomášem se zvětšovala. Tomáš přestal žádat o pozornost svého otce a začal hledat útěchu jinde—u přátel doma, na mimoškolních aktivitách, kdekoli jinde než doma. Sledovala jsem, jak se můj syn stává cizincem ve vlastním domově a nemohla jsem s tím nic udělat.
Na konci se moje manželství stalo prázdnou skořápkou toho, co kdysi bylo. Jan a já jsme žili pod jednou střechou, ale vedli jsme zcela oddělené životy. Láska a partnerství, které jsme kdysi sdíleli, byly nahrazeny záští a osamělostí.
Tomáš je nyní teenager a škody byly napáchány. Sotva mluví se svým otcem a má k němu malou úctu. Mohu jen doufat, že jednoho dne si Jan uvědomí, co ztratil a pokusí se to napravit, ale do té doby pokračujeme v tomto rozbitém rodinném dynamiku.