„Moje tchyně mě považuje za služku: Neustále říká, že mám štěstí, že mám dům na úklid“

Moje tchyně, Jana, je žena, která nikdy úplně nedospěla. Ve svých téměř 60 letech se stále chová jako rozmazlené dítě, očekávající, že se všichni kolem ní budou řídit jejími rozmary. Můj manžel, Petr, je její jediný syn a neustále ji obdivuje. Tato dynamika vytvořila pro mě náročné prostředí, zejména když vychováváme dvě malé děti a plánujeme třetí.

Od chvíle, kdy jsem si vzala Petra, Jana dala jasně najevo, že mě vidí spíše jako součást domácího personálu než jako člena rodiny. Často se objevovala neohlášeně a očekávala, že všeho nechám a budu se věnovat jejím potřebám. Ať už to bylo uvaření šálku čaje nebo úklid po ní, chovala se ke mně jako ke služce.

„Máš štěstí, že máš dům na úklid,“ říkala s úšklebkem, jako by moje role v rodině byla pouze udržovat domácnost. Bylo to frustrující, ale Petr to vždycky odbýval jako jen způsob jeho matky.

„Nemyslí to zle,“ říkal. „Je prostě staromódní.“

Ale nebylo to jen staromódní; bylo to ponižující. Janino chování přesahovalo jen komentáře o úklidu. Kritizovala mé rodičovství, říkala mi, že jsem na děti příliš shovívavá nebo že je nekrmím správně. Podkopávala mou autoritu před nimi, což mi ztěžovalo zavést jakoukoli disciplínu.

Jedno obzvlášť těžké odpoledne mi utkvělo v paměti. Byla jsem celou noc vzhůru s naším nejmladším dítětem, které mělo horečku. Vyčerpaná jsem se snažila dohnat tolik potřebný spánek, když se Jana objevila u našich dveří. Bez pozdravu vtrhla dovnitř a začala si stěžovat na nepořádek v domě.

„Upřímně, co celý den děláš?“ posměšně se ptala. „Měla bys být vděčná, že máš dům na úklid.“

Cítila jsem vlnu hněvu a frustrace. Tady jsem byla, na pokraji sil, snažila se postarat o nemocné dítě a udržet domácnost v chodu, a ona měla tu drzost zlehčovat mé úsilí. Ale než jsem mohla něco říct, Petr zasáhl.

„Mami, prosím,“ řekl jemně. „Měla těžkou noc.“

Jana protočila oči a zamumlala něco o tom, jak jsou dnešní ženy příliš měkké. Poté se pohodlně usadila na gauči a očekávala, že jí naservíruji oběd.

Jak měsíce plynuly, Janino chování se jen zhoršovalo. Začala se objevovat častěji, často zůstávala celé hodiny a kladla další požadavky. Petr ji stále obhajoval s tím, že je jen osamělá a potřebuje společnost.

Ale nešlo jen o společnost; šlo o kontrolu. Jana se zdála mít potěšení z toho, že mě činila malou a bezvýznamnou. Dělala jízlivé poznámky o mém vaření, mých schopnostech v domácnosti a dokonce i o mém vzhledu.

„Vypadáš trochu unaveně,“ říkala s předstíranou starostí. „Možná by ses měla o sebe lépe starat.“

Byl to nekonečný cyklus kritiky a ponižování a měl dopad na mé duševní zdraví. Snažila jsem se o tom mluvit s Petrem, ale vždy byl rychlý v obhajobě své matky.

„Je prostě taková,“ říkal. „Nemyslí to zle.“

Ale škoda byla přesně to, co způsobovala. Její neustálá přítomnost a negativní komentáře vytvářely toxické prostředí v našem domově. Cítila jsem se jako bych chodila po špičkách, neustále se snažila ji potěšit a zároveň se starat o svou rodinu.

Když jsme se připravovali na příchod našeho třetího dítěte, věděla jsem, že se něco musí změnit. Nemohla jsem dál žít pod Janiným utlačujícím stínem. Ale pokaždé, když jsem se snažila nastavit hranice, Petr mě obviňoval z toho, že jsem příliš tvrdá nebo nevděčná.

„Je to tvoje tchyně,“ říkal. „Musíš jí projevovat úctu.“

Ale úcta je obousměrná ulice a Jana mi žádnou neprojevila. Cítila jsem se uvězněná v situaci, kde byly mé pocity a potřeby neustále přehlíženy.

Na konci nebylo žádné šťastné řešení. Jana nadále dominovala našim životům a Petr zůstával slepý k tomu, jakou škodu způsobovala. Cítila jsem se stále více rozhořčená a izolovaná a snažila se najít způsob, jak koexistovat s ženou, která mě viděla jen jako služku.