„Moje Tchyně Chce Opět Přijet na Návštěvu a Já Jsem na Pokraji Sil“

Byl chladný listopadový večer, když můj manžel, Jan, znovu otevřel to téma. „Miláčku, maminka chce přijet na návštěvu na Den díkůvzdání,“ řekl s prosebným pohledem v očích. Srdce mi kleslo. Poslední návštěva jeho matky, Marie, byla ničím menším než noční můrou.

Předchozí návštěva byla před dvěma lety. Marie přijela se svou sestrou, tetou Karolínou, a zážitek se mi vryl do paměti jako špatný sen. Přijely s nadřazeným postojem, kritizovaly vše od našeho výběru nábytku až po způsob, jakým vařím večeři. Marie dokonce bez ptaní přestavěla moji kuchyň. Cítila jsem se jako host ve vlastním domě.

„Jane, víš, jak to dopadlo minule,“ odpověděla jsem a snažila se udržet hlas klidný. „To už nemůžu znovu zažít.“

Jan si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Vím, že to bylo těžké, ale je to moje máma. Chce s námi jen strávit čas.“

Chtěla jsem křičet. Nešlo jen o trávení času; šlo o kontrolu a dominanci. Marie měla způsob, jak mě přimět cítit se malá a nedostatečná. Ale Jan to neviděl. Pro něj byla jen jeho milující matka.

„Můžeme alespoň stanovit nějaká pravidla?“ zeptala jsem se s nadějí na kompromis.

„Jaká pravidla?“ Jan vypadal skutečně zvědavě.

„Jako žádné přestavování domu, žádné nevyžádané rady o tom, jak žijeme naše životy, a rozhodně žádná teta Karolína,“ vyjmenovala jsem.

Jan pomalu přikývl. „Promluvím s ní.“

Ubíhaly dny a úzkost mě sžírala. Snažila jsem se soustředit na práci a jiné aktivity, ale blížící se návštěva nade mnou visela jako temný mrak. Nakonec se Jan vrátil s novinkami.

„Maminka souhlasila s pravidly,“ řekl s nuceným úsměvem. „Ale stále chce přijet na Den díkůvzdání.“

Cítila jsem směs úlevy a děsu. Alespoň tentokrát budou nějaké hranice. Ale jak se blížil Den díkůvzdání, moje úzkost jen rostla.

Marie přijela ve středu odpoledne, právě včas na přípravy svátku. Vstoupila s obvyklým autoritativním postojem a okamžitě komentovala, jak jsme nedostatečně vyzdobili na sezónu.

„Kde jsou podzimní věnce? A dýňové středové dekorace?“ zeptala se a očima prohlížela obývací pokoj.

„Máme rádi jednoduchost,“ odpověděla jsem s nuceným úsměvem.

První večer proběhl relativně hladce, ale druhý den ráno byla Marie zpět ve svých starých kolejích. Kritizovala mé kuchařské techniky při přípravě svátečního jídla a dokonce naznačila, že si Jan měl vzít někoho, kdo umí udělat pořádného krocana.

Kousla jsem se do jazyka a snažila se udržet klid kvůli Janovi. Ale uvnitř jsem zuřila. Poslední kapkou bylo, když Marie začala přestavovat nábytek v obývacím pokoji, zatímco jsem prostírala stůl.

„Marie, prosím přestaň,“ řekla jsem pevně. „Dohodli jsme se, že tohle dělat nebudeš.“

Podívala se na mě s opovržením. „Jen se snažím pomoci. Tento dům potřebuje ženský dotek.“

„Já jsem žena,“ vybuchla jsem neschopná se déle ovládat. „A toto je můj domov.“

Jan vešel právě v tu chvíli a vycítil napětí. „Co se děje?“

„Tvoje žena je nerozumná,“ řekla Marie s překříženýma rukama.

„Jen se snažím udržet nějaký pořádek,“ odpověděla jsem s třesoucím se hlasem.

Jan vypadal rozpolcený mezi námi. „Mami, možná bys měla sednout a nechat nás to zvládnout.“

Marie si povzdechla, ale nakonec ustoupila. Zbytek dne byl napjatý a nepříjemný. Když Marie v neděli odjela, byla jsem emocionálně vyčerpaná.

Jan se mě snažil utěšit, ale škoda už byla napáchána. Návštěva ještě více napjala náš vztah a já nemohla setřást pocit zášti vůči němu i jeho matce.

Když jsem tu noc ležela v posteli, uvědomila jsem si, že některé bitvy nikdy nejsou skutečně vyhrané. Někdy je prostě musíte přežít.