Mezi dvěma světy: Když máma odmítne pomoci s vnoučaty

„Mami, prosím tě, já fakt musím zítra do práce. Můžeš mi pohlídat Adélku a Filípka aspoň na dopoledne?“ ptám se už poněkolikáté, hlas se mi třese a v očích mě pálí slzy. Máma stojí u kuchyňské linky, utírá si ruce do utěrky a ani se na mě nepodívá. „Já už jsem ti to říkala, Lucie. Já mám taky svůj život. Chci si jít zacvičit, pak mám sraz s holkama. Nemůžu pořád jen hlídat děti.“

Zůstávám stát jako opařená. V hlavě mi hučí. Vždyť ona je v důchodu, bydlí o dvě zastávky tramvají dál, děti ji mají rády… Proč mi nechce pomoct? Vždyť já bez její pomoci nemůžu do práce! Manžel Petr dělá dvanáctky ve fabrice, babička z jeho strany je nemocná. Nemáme peníze na soukromou školku a státní je plná.

„Mami, já to fakt nezvládám. Potřebuju si vydělat aspoň na nájem. Petr má teď menší výplatu, víš to…“ snažím se ještě jednou. Máma se konečně otočí, ale v očích má tvrdost, kterou jsem u ní nikdy neviděla. „Lucie, já jsem ti svoje děti odchovala. Teď si chci užít trochu klidu. Najdi si nějakou paní na hlídání nebo se domluv s kamarádkama.“

Vyběhnu z bytu, dveře za mnou prásknou. Po schodech běžím dolů a v hlavě mi víří myšlenky. Jak to mám udělat? V práci mě už varovali – další absence a končím. Doma mě čekají dvě malé děti a manžel, který je večer tak unavený, že sotva promluví. Všechno stojí na mně.

Doma mě vítá Adélka: „Maminko, bude dneska babička?“ Skloním se k ní a obejmu ji. „Dneska ne, zlatíčko.“ Filípek si hraje s autíčky a ani nezvedne hlavu. V tu chvíli mi dojde, že jsem na všechno sama.

Večer sedím u stolu s Petrem. „Co budeme dělat?“ ptám se zoufale. „Já fakt nevím,“ povzdechne si Petr. „Zkusíme ještě tu sousedku? Nebo nějakou brigádu na doma?“

Další dny jsou jako zlý sen. Volám do školek – všude plno. Ptám se kamarádek – samy mají svých starostí dost. Sousedka paní Novotná by mohla pohlídat jednou týdně, ale to nestačí. V práci mi dávají poslední šanci.

Jednoho dne potkám mámu v obchodě. „Ahoj,“ řekne suše a přejde k regálu s jogurty. „Mami, proč mi nechceš pomoct?“ vyhrkne ze mě zoufalství. Máma se zarazí: „Lucie, já tě mám ráda, ale už nemůžu být pořád jen babička na zavolání.“

„Ale vždyť já tě nepotřebuju pořád! Jen občas! Já… já už nevím kudy kam!“ rozbrečím se mezi regály. Lidi se otáčejí, ale je mi to jedno.

Doma večer sedím u počítače a hledám možnosti práce z domova. Nic vhodného nenacházím – všude chtějí zkušenosti nebo vlastní živnost. Petr přijde z práce pozdě a najde mě uplakanou.

„Lucko, to nějak zvládneme,“ obejme mě pevně. „Možná bych mohl vzít přesčasy…“

„Ale vždyť už teď tě skoro nevidíme!“ vybuchnu.

Další den ráno zvoní telefon. Je to máma. „Lucie… promiň mi ten včerejšek. Já… já jsem taky unavená. Ale můžu ti pohlídat děti v pátek dopoledne.“

Cítím úlevu i smutek zároveň. Proč to musí být tak těžké? Proč nemůžeme být rodina, která si pomáhá?

V pátek ráno předávám děti mámě a běžím do práce s pocitem viny i vděčnosti zároveň. V práci se snažím soustředit, ale v hlavě mi stále zní mámin hlas: „Já mám taky svůj život.“

Večer sedíme s Petrem u stolu a přemýšlíme, jak dál. Moje máma není ta babička z pohádek, která by obětovala všechno pro vnoučata. Je to žena s vlastními sny a potřebami – stejně jako já.

Možná je čas hledat jiné cesty – domluvit se s dalšími maminkami na střídání hlídání, najít brigádu na večery nebo prostě přijmout, že někdy musíme zvládnout víc sami.

Ale někde uvnitř mě pořád bolí ta otázka: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi prací a rodinou? A proč někdy ti nejbližší nejsou ochotní podat pomocnou ruku?

Máte to doma podobně? Jak jste to zvládli vy? Někdy si říkám – je chyba ve mně, nebo je to prostě dnešní doba?