„Manželovi se zablokovala záda a já jsem vyčerpaná“: Požádala jsem svého zetě o pomoc, ale odmítl

Věra a Karel vždy snili o tom, že se po odchodu do důchodu přestěhují do své malé chaty ukryté v lesích na Šumavě. Během let se však jejich malebné útočiště stalo obětí zanedbání, zahrada byla zarostlá plevelem a barva na fasádě se loupala. Bylo to daleko od idylického úniku, jaký si kdysi představovali.

Letos, když konečně nastal čas důchodu, se rozhodli, že je čas vrátit chatě její dřívější slávu. Plní nadšení pro novou kapitolu svého života sbalili nářadí a vyrazili, představujíce si krásné léto, které tam stráví se svými vnoučaty.

Po příjezdu je tvrdě zasáhla realita situace. Nemovitost byla ve horším stavu, než si pamatovali. Odhodlaně začali s náročným úklidem a opravami. Karel se ujal těžké práce, zatímco Věra se starala o zahradu a menší opravy. Dny fyzické práce se podepsaly. Karel, který již dříve měl menší problémy se zády, pocítil zhoršení, které vyvrcholilo vážným záchvatem bolesti zad, kvůli kterému musel zůstat v posteli.

Věra, i přes svůj věk stále čiperná, cítila, jak ji únava proniká do kostí. Nekonečné dny ohýbání, zvedání a natahování jí způsobily bolesti těla a vyčerpání. Obávajíc se o Karla a přemáhána množstvím práce, která ještě byla potřeba udělat, neochotně oslovila svého zetě, Pavla, s nadějí, že by mohl pomoci.

Pavel, zaneprázdněný firemní právník, vždy udržoval zdvořilý, byť trochu vzdálený vztah s Věrou a Karlem. Když mu Věra zavolala, vysvětlila situaci a požádala o pomoc, nastalo na druhé straně linky ticho. Nakonec Pavel promluvil, jeho hlas byl plný lítosti. „Je mi to opravdu líto, Věro, ale teď mám plné ruce práce s velkým případem. Opravdu to tam nedokážu stihnout. Možná zkus najmout nějakou místní pomoc?“

Zklamaná, ale nepřekvapená, Věra mu poděkovala a zavěsila. Věděla, že Pavel má své priority, ale nemohla skrýt pocit odmítnutí. Cítíc se izolovaná a bezmocná, pohlédla na Karla, který se snažil svou bolest skrýt statečným úsměvem.

Následující týdny byly záplavou bolesti, frustrace a pomalého pokroku. Věra najala místního teenagera, Honzu, aby pomohl s některými pracemi na zahradě, ale většina odpovědnosti stále ležela těžce na jejích ramenou. Honza, ač nadšený, byl nezkušený a mohl udělat jen málo.

Jak léto ustupovalo, dům vypadal lépe, ale ne o moc. Podařilo se jim uklidit některé zarostlé části a opravit pár rozbitých okenic, ale větší projekty stále visely ve vzduchu a Karlovo zdraví se nelepšilo. Sen o užívání si zlatých let na této kdysi milované chatě se zdál být vzdálenější než kdy jindy.

Vyčerpaná a sklíčená Věra seděla jedno chladné večer na verandě, dívajíc se na částečně uklizený dvůr. Slunce zapadalo za stromy, vrhajíc dlouhé stíny přes trávník. Ona a Karel si přáli klidné útočiště, místo pro vytváření vzpomínek s vnoučaty. Místo toho našli zdroj stresu a fyzické bolesti, projekt příliš velký na to, aby ho zvládli sami. Jak padaly první podzimní listy, padaly i jejich duchy, tížené uvědoměním, že některé sny jsou možná určeny zůstat jen sny.