„Manželka mého syna je opravdu kus práce: Nutí ho dělat všechny domácí práce“

Ahoj, Lenko. Jak se máš? Něco nového?

• Ahoj, Jano. Všechno je v pořádku. Děti přišly na Den díkůvzdání, vnoučata… Byli tak milí, přinesli jídlo, všichni se sešli, vařili, prostírali stůl… a nikdo se neunavil, všichni si to skvěle užili.

• Měla jsi štěstí na snachu. Můj syn skončil s opravdu náročnou manželkou.

• Proč? Myslela jsem…

Ahoj, Jano. Všechno je v pořádku. Děti přišly na Den díkůvzdání, vnoučata… Byli tak milí, přinesli jídlo, všichni se sešli, vařili, prostírali stůl… a nikdo se neunavil, všichni si to skvěle užili.

Měla jsi štěstí na snachu. Můj syn skončil s opravdu náročnou manželkou.

Proč? Myslela jsem…

Lenka a Jana byly přítelkyně už léta, jejich životy byly propletené společnými zážitky a vzájemnou podporou. Často se setkávaly v místní kavárně, aby si povyprávěly o nejnovějších událostech v životě. Dnes nebylo výjimkou.

„Ahoj, Lenko. Jak se máš? Něco nového?“ zeptala se Jana a usrkla si z latté.

„Ahoj, Jano. Všechno je v pořádku. Děti přišly na Den díkůvzdání, vnoučata… Byli tak milí, přinesli jídlo, všichni se sešli, vařili, prostírali stůl… a nikdo se neunavil, všichni si to skvěle užili,“ odpověděla Lenka s úsměvem.

„Měla jsi štěstí na snachu. Můj syn skončil s opravdu náročnou manželkou,“ řekla Jana, její tón se změnil na frustrovaný.

„Proč? Myslela jsem, že jim to klape,“ zeptala se Lenka upřímně znepokojená.

Jana si hluboce povzdechla, než pokračovala. „No, začalo to dobře. Ale poslední dobou je to jako by se úplně změnila. Nutí ho dělat všechny domácí práce—vaření, úklid, praní—všechno.“

Lenka zvedla obočí. „Opravdu? To vůbec není fér.“

„Přesně! Je jedna věc sdílet povinnosti, ale ona nehne ani prstem kolem domu. Můj syn pracuje dlouhé hodiny a přesto přijde domů k seznamu úkolů,“ vysvětlovala Jana.

„To je hrozné. Mluvila jsi s ním o tom?“ zeptala se Lenka.

„Mluvila jsem s ním, ale on to jen odbývá s tím, že to není žádný problém. Ale já vidím, že ho to vyčerpává,“ řekla Jana s obavami v hlase.

Lenka soucitně přikývla. „Je těžké vidět své dítě trpět a nemoci nic udělat.“

„Přesně tak. A není to jen o domácích pracích. Neustále ho kritizuje a dělá mu pocit, že nedělá dost,“ dodala Jana.

„To je emocionální zneužívání,“ řekla Lenka přímo.

„Vím. Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale on je do ní tak zamilovaný, že nevidí, co se děje,“ řekla Jana a oči jí začaly slzet.

Lenka natáhla ruku a stiskla Janinu ruku. „Je mi to moc líto. Možná by potřeboval profesionální pomoc, aby viděl věci jasněji.“

„Navrhovala jsem mu terapii, ale odmítá. Říká, že ji nepotřebují,“ řekla Jana a zavrtěla hlavou.

„Někdy lidé musí dosáhnout dna, než si uvědomí, že potřebují pomoc,“ řekla Lenka jemně.

„Doufám jen, že k tomu nedojde,“ odpověděla Jana s hlasem plným zlomenosti.

Obě přítelkyně seděly chvíli v tichu, každá ponořená do svých myšlenek.

„Děkuji ti za poslech, Lenko. Pomáhá o tom mluvit,“ řekla nakonec Jana.

„Kdykoliv, Jano. Víš, že jsem tu vždycky pro tebe,“ odpověděla Lenka srdečně.

Když opouštěly kavárnu, Jana nemohla setřást pocit bezmoci, který ji obklopil. Svého syna milovala nade vše a chtěla pro něj jen štěstí. Ale jak věci stály, štěstí se zdálo jako vzdálený sen.