Mám právo na štěstí? Příběh o lásce, nedůvěře a rodinných poutech po padesátce

„Mami, prosím tě, neblázni! Ten člověk tě jen využívá!“ křičela na mě Tereza, když jsem jí oznámila, že si chci vzít Karla. Stála v kuchyni, ruce zaťaté v pěst a v očích měla slzy. Já jen mlčky seděla u stolu a cítila, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsem si myslela, že když děti dospějí, bude všechno jednodušší. Ale teď, v sedmapadesáti letech, stojím před rozhodnutím, které může rozbít naši rodinu.

Karla jsem poznala před dvěma lety na kurzu italštiny v kulturním domě v našem městě. Byla jsem tehdy čerstvě v důchodu, osamělá po smrti manžela a hledala jsem nový smysl života. Karel byl o tři roky starší, vtipný, galantní a měl za sebou podobný příběh – rozvod po třiceti letech manželství a dospělé děti, které s ním téměř nemluví. Naše přátelství se rychle změnilo v něco víc. Poprvé po letech jsem se zase smála a těšila se na každý den.

Jenže Tereza nikdy Karla nepřijala. Od začátku byla podezřívavá. „Mami, co o něm vlastně víš? Proč s ním jeho děti nemluví? A proč pořád potřebuje půjčit peníze?“ ptala se mě znovu a znovu. Já jsem ale věřila, že je to jen její strach o mě. Vždyť Karel mi pomáhal s domem, jezdil se mnou na výlety a nikdy mi neublížil.

Jednoho večera jsme s Karlem seděli na lavičce u řeky. „Ivanko, vezmeš si mě?“ zeptal se tiše a podal mi malou krabičku s prstýnkem. Srdce mi bušilo jako o závod. „Ano,“ zašeptala jsem a objala ho. Byla jsem šťastná – do chvíle, než jsem to řekla Tereze.

Od té doby je mezi námi napětí. Tereza mi přestala volat, vnuka jsem neviděla už měsíc. Když jsem jí volala, jen stroze odpověděla: „Až si to rozmyslíš, ozvi se.“ Bolí mě to víc než cokoliv jiného. Přemýšlím, jestli mám právo být šťastná na úkor své dcery.

Jednou večer přišel Karel domů rozrušený. „Ivano, potřebuju tvoji pomoc. Mám dluhy z podnikání, banka mi hrozí exekucí.“ Ztuhla jsem. Vzpomněla jsem si na Terezina slova. „Kolik potřebuješ?“ zeptala jsem se tiše. „Dvě stě tisíc,“ odpověděl a sklopil oči.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jestli je Karel opravdu ten, za koho ho mám. Vzpomněla jsem si na všechny jeho sliby i na to, jak často potřeboval půjčit peníze – jednou na opravu auta, podruhé na nájem bytu pro syna… Ale vždycky mi všechno vrátil. Nebo ne?

Ráno jsem zavolala své nejlepší kamarádce Janě. „Jani, myslíš si, že mě Karel využívá?“ zeptala jsem se zoufale. Jana chvíli mlčela. „Ivano, já tě mám ráda a přeju ti štěstí. Ale možná bys měla být opatrnější. Zkus si zjistit víc o jeho minulosti.“

Začala jsem pátrat. Našla jsem jeho bývalou ženu Alenu a požádala ji o schůzku. Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Alena byla milá, ale unavená žena. „Karel není zlý člověk,“ řekla mi tiše. „Ale neumí hospodařit s penězi a často lže sám sobě i ostatním. Já už mu nemohla dál věřit.“

Cestou domů jsem plakala. Nevěděla jsem, co dělat. Milovala jsem Karla, ale bála jsem se, že přijdu o všechno – o dům, o peníze i o dceru.

Když jsem to večer řekla Karlovi, rozčílil se: „Takže mi nevěříš? Po tom všem?“ Odešel z domu a já zůstala sama.

Další den mi přišla SMS od Terezy: „Mami, prosím tě, vrať se k sobě. Nechci tě ztratit.“

Seděla jsem u okna a dívala se do deště. Přemýšlela jsem o tom, co znamená být šťastná ve stáří. Je to láska? Nebo jistota rodiny? Mám právo riskovat všechno kvůli vlastnímu štěstí?

Možná je tohle otázka pro vás všechny: Máme právo hledat lásku i tehdy, když tím riskujeme vztahy s vlastními dětmi? Nebo bychom měli dát přednost rodině před vlastním srdcem?