„Kvůli své vnučce spím jen tři nebo čtyři hodiny za noc“: Jsem vyčerpaná

Už měsíce jsem neviděla svou kamarádku Janu. Práce mě zavedla do jiného města a naše nabité rozvrhy nám ztěžovaly udržovat kontakt. Když jsem se konečně vrátila a domluvily jsme si setkání, byla jsem šokovaná jejím vzhledem. Jana vypadala naprosto vyčerpaně, s tmavými kruhy pod očima a unaveným výrazem ve tváři.

„Jano, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se starostlivě. „Vypadáš tak unaveně.“

Hluboce si povzdechla a napila se kávy, než odpověděla. „Je to moje vnučka, Eliška. Starám se o ni téměř na plný úvazek a vyčerpává mě to.“

Janina dcera, Petra, nedávno prošla obtížným rozvodem. Neměla se na koho jiného obrátit, a tak se přestěhovala zpět k Janě, přičemž s sebou přivedla svou tříletou dceru Elišku. I když Jana svou vnučku velmi milovala, situace si na ní vybrala svou daň.

„Petra pracuje dlouhé hodiny, aby uživila rodinu,“ vysvětlovala Jana. „Takže většinu času se o Elišku starám já. Je to milá holčička, ale také velmi energická a náročná. Sotva spím tři nebo čtyři hodiny každou noc.“

Viděla jsem napětí v Janiných očích, když mluvila. Pokračovala v popisu toho, jak Eliška často uprostřed noci pláče po mamince nebo potřebuje útěchu. Jana trávila hodiny tím, že ji uklidňovala zpět ke spánku, jen aby byla brzy poté znovu probuzena.

„Je to jako nekonečný cyklus,“ řekla Jana s nádechem frustrace v hlase. „Miluji Elišku, ale jsem pořád tak unavená. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“

Cítila jsem k ní soucit. Vždy byla silná a odolná, ale tato situace zjevně ovlivňovala její zdraví. Zeptala jsem se, jestli mohu nějak pomoci, ale Jana zavrtěla hlavou.

„Oceňuji nabídku,“ řekla. „Ale moc toho nikdo nemůže udělat. Petra musí pracovat, aby je uživila, a Eliška potřebuje někoho, kdo se o ni postará. Tak to teď prostě je.“

Během našeho rozhovoru bylo jasné, že Jana bojuje nejen fyzicky, ale i emocionálně. Cítila se provinile za to, že je přetížená a vyčerpaná, jako by selhávala jak své dceři, tak vnučce.

„Vím, že Petra dělá, co může,“ řekla Jana s očima plnými slz. „A chci tu pro ně být. Ale někdy mám pocit, že se topím.“

Přála jsem si, abych mohla pro svou kamarádku udělat víc. Ale když jsme se ten den rozloučily, nemohla jsem setřást pocit bezmoci. Jana byla uvězněna v obtížné situaci bez snadného řešení.

Během následujících týdnů jsem se snažila s Janou co nejčastěji spojit. Pokaždé, když jsme mluvily, vypadala stále více vyčerpaná. Bezesné noci a neustálé nároky péče o Elišku si vážně vybíraly daň na jejím zdraví.

Jednoho večera mi zavolala Petra. Zněla vyděšeně a ustaraně.

„Jana zkolabovala,“ řekla třesoucím se hlasem. „Je v nemocnici.“

Srdce mi kleslo a spěchala jsem do nemocnice být po boku své kamarádky. Když jsem dorazila, našla jsem Petru sedící v čekárně s proudy slz na tváři.

„Doktoři říkají, že je vyčerpaná,“ vysvětlovala Petra. „Její tělo už to prostě nezvládlo.“

Jana strávila několik dní v nemocnici zotavováním se z těžkého vyčerpání a dehydratace. Doktoři varovali, že musí lépe pečovat o sebe sama nebo riskuje další zdravotní komplikace.

Když Jana ležela na nemocničním lůžku, vypadala křehce a zranitelně a já nemohla necítit hluboký smutek. Dala tolik ze sebe pro péči o svou rodinu, ale stálo ji to velkou cenu.

Nakonec nebylo žádné šťastné rozuzlení Janina příběhu. Nadále bojovala s nároky péče o Elišku při snaze znovu nabrat sílu. Bylo to tvrdé připomenutí toho, že i ti nejsilnější z nás někdy potřebují pomoc a podporu.