Když se svět zmenší na jeden pokoj: Příběh knihovnice v důchodu

„Mami, proč pořád sedíš u toho okna? To už jsi dneska po páté,“ ozvalo se za mnou. Hlas mé dcery Jany mě vytrhl z myšlenek. Ani jsem si nevšimla, že už je odpoledne. Venku pršelo a kapky stékaly po skle jako slzy, které jsem se snažila zadržet. „Jen tak přemýšlím,“ odpověděla jsem tiše a doufala, že se nebude dál vyptávat. Ale Jana byla vždycky tvrdohlavá. „Mami, musíš něco dělat! Najdi si koníček, choď mezi lidi. Takhle to nejde.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že má pravdu, ale zároveň jsem cítila, jak se ve mně všechno svírá. Celý život jsem pracovala v městské knihovně na náměstí v Hradci Králové. Čtyřicet dva let mezi regály plnými knih, mezi lidmi, kteří mě zdravili jménem, mezi dětmi, které jsem učila milovat čtení. Každý den měl svůj řád: ráno káva s kolegyní Alenou, pak katalogizace nových knih, odpoledne beseda s dětmi nebo důchodci. Byla jsem potřebná. Byla jsem někdo.

A teď? Teď jsem jen paní v důchodu. Nikdo už nepotřebuje moje rady ohledně knížek, nikdo se neptá na můj názor. Doma je ticho, manžel František zemřel před třemi lety a Jana má svůj život. Vnuk Matěj mi zavolá jednou za měsíc – když si vzpomene. Připadám si jako nepotřebný kus nábytku, který překáží.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala Aleně. „Ahoj, jak se máš?“ zeptala se vesele. „Víš… nějak nevím, co se sebou,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Chybí mi knihovna. Chybí mi lidi.“ Alena chvíli mlčela. „Mně taky,“ řekla nakonec. „Ale víš co? Zkus přijít zítra na klub čtenářů. Potřebujeme někoho na pomoc s organizací.“

Celou noc jsem nespala. Ráno jsem si oblékla svůj nejlepší svetr a vydala se do knihovny. Když jsem vešla dovnitř, ucítila jsem ten známý pach papíru a prachu – a poprvé po dlouhé době mi srdce poskočilo radostí.

Klub čtenářů byl plný známých i nových tváří. Někteří mě poznali a vítali mě s úsměvem: „Paní Novotná! Vy jste zpátky?“ A já najednou měla pocit, že někam patřím. Pomáhala jsem s přípravou besedy o Karlu Čapkovi, radila mladým maminkám s výběrem knížek pro děti.

Ale doma to nebylo jednoduché. Jana byla skeptická: „Mami, vždyť jsi v důchodu! Proč si nedáš pokoj?“ Rozčilovalo ji, že trávím čas mimo domov. „Jano, já potřebuju být mezi lidmi,“ vysvětlovala jsem jí zoufale. „Nechci jen čekat na smrt.“

Jednou jsme se pohádaly tak, že odešla a třískla dveřmi. Seděla jsem pak dlouho v kuchyni a přemýšlela, jestli mám právo chtít víc od života než jen čekat na návštěvu rodiny.

Začala jsem chodit do knihovny pravidelně – dvakrát týdně pomáhat s akcemi pro seniory i děti. Našla jsem nové přátele: paní Martu, která přišla o manžela stejně jako já; pana Karla, bývalého učitele češtiny, který mi vyprávěl historky z mládí; mladou maminku Lenku, která bojovala s úzkostmi po porodu.

Jednoho dne přišel do knihovny Matěj – můj vnuk. „Babi, máma říkala, že jsi tady pořád,“ usmál se rozpačitě. „Potřebuju pomoct s referátem o Havlovi.“ Srdce mi poskočilo radostí. Seděli jsme spolu u stolu a já mu vysvětlovala souvislosti, které by ve škole nikdy neslyšel.

Když jsme skončili, Matěj se na mě podíval: „Babi, ty jsi fakt dobrá! Proč jsi mi nikdy neřekla tolik věcí?“ Rozesmála jsem se: „Protože jsi nikdy neposlouchal!“

Začala jsem si uvědomovat, že potřebnost není otázkou věku nebo zaměstnání. Je to o tom být užitečný tam, kde člověk může – i kdyby to znamenalo jen naslouchat druhým nebo pomoci s výběrem knihy.

Jana mi jednoho dne zavolala: „Mami… promiň mi ty hádky. Asi jsem ti záviděla tu energii.“ Poprvé jsme si povídaly jako dvě dospělé ženy – ne jako matka a dcera.

Dnes už vím, že stáří není konec světa. Je to začátek nové kapitoly – pokud si ji dovolíme otevřít. Každý den ráno mám důvod vstát z postele: těším se na lidi v knihovně i na chvíle s rodinou.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč máme takový strach z toho být nepotřební? Není to spíš o tom najít odvahu být sami sebou – bez ohledu na věk?