„Když Moje Tchyně Onemocněla, Požádala Nás, Abychom Se Postarali o Mladšího Bratra Mého Manžela: Ty Dny Zanechaly Stopy“

Když byla moje tchyně, Jana, diagnostikována s vážnou nemocí, naše životy se nečekaně změnily. Jana byla vždy pilířem své rodiny, zejména pro svého nejmladšího syna Petra, kterému bylo teprve 12 let. Můj manžel, Tomáš, a já jsme se náhle ocitli v roli pečovatelů, na kterou jsme nebyli připraveni.

Janina nemoc postupovala rychle a brzy nebyla schopná se o Petra starat. Požádala nás, abychom ho vzali k sobě, a my jsme bez váhání souhlasili. Mysleli jsme si, že to bude dočasné uspořádání, ale jak týdny přecházely v měsíce, bylo jasné, že Janin stav se nezlepšuje.

Petr byl tichý, introvertní chlapec, který se vždy silně spoléhal na svou matku. Přechod do našeho domova pro něj byl obtížný. Strašně mu chyběla matka a měl problémy přizpůsobit se našim domácím rutinám. Tomáš a já jsme se snažili, aby se u nás cítil vítán, ale bylo jasné, že ho matčina nemoc hluboce zasáhla.

Jak měsíce ubíhaly, Petrovo chování se stávalo stále více nevyzpytatelným. Začal se prát ve škole a jeho známky prudce klesaly. Snažili jsme se s ním mluvit a pochopit, čím prochází, ale on se uzavíral a odmítal komunikovat.

Tomáš a já jsme také měli problémy. Stres z péče o Petra, spolu s emocionálním dopadem Janiny nemoci, zatěžoval naše manželství. Častěji jsme se hádali a těžko jsme nacházeli čas pro sebe. Naše vlastní děti se cítily zanedbávané, protože jsme svou pozornost soustředili na Petra.

Jednoho večera, po další ostré hádce s Tomášem o tom, jak zvládnout Petrovo chování, jsem seděla sama v obývacím pokoji, přemožená frustrací a smutkem. Uvědomila jsem si, že jsme v tom až po uši. Potřebovali jsme pomoc.

Obrátili jsme se na rodinného terapeuta specializujícího se na práci s dětmi procházejícími traumatem. Terapeut vysvětlil, že Petr pravděpodobně prožívá hluboký pocit ztráty a opuštění. Navrhl, abychom Petra zapojili do pravidelných terapeutických sezení, aby mu pomohl zpracovat jeho emoce.

Přes naše nejlepší snahy Petrovo chování nadále zhoršovalo. Stával se více uzavřeným a začal vynechávat školu. Jednoho dne jsme dostali telefonát od ředitele školy s informací, že Petr byl přistižen při krádeži v místním obchodě. Bylo to pro nás probuzení.

Rozhodli jsme se mít s Petrem vážný rozhovor o jeho činech a jejich důsledcích pro jeho budoucnost. Když jsme si s ním sedli, propukl v pláč. Přiznal se, že se cítí ztracený bez své matky a neví, jak se vyrovnat se svými emocemi.

Byl to srdcervoucí moment pro nás všechny. Uvědomili jsme si, že Petr potřebuje více podpory, než jsme mu mohli sami poskytnout. Obrátili jsme se na sociální služby a domluvili mu pobyt u pěstounské rodiny specializující se na péči o děti s emocionálními a behaviorálními problémy.

Rozhodnutí bylo nesmírně těžké, ale věděli jsme, že je to pro Petra to nejlepší. Když opouštěl náš domov, nemohla jsem si pomoci a cítila jsem hluboký pocit selhání. Snažili jsme se ze všech sil, ale nestačilo to.

Na konci Janina nemoc vzala její život a Petr nadále bojoval se svými emocemi. Zkušenost zanechala trvalý dopad na nás všechny. Tomáš a já jsme tvrdě pracovali na obnově našeho manželství a poskytování stability našim vlastním dětem, ale jizvy těch těžkých měsíců zůstaly.