„Když bylo mému synovi 10 let, musela jsem se kvůli práci přestěhovat: Teď mi vyčítá, že jsem ho opustila, když mě nejvíc potřeboval“

Je mi teď 55 let a mému synovi, Michalovi, je 30. Žili jsme v Praze, městě, které nikdy nespí, ale může být neuvěřitelně osamělé, když se potýkáte s problémy. Když bylo Michalovi pouhých 5 let, učinila jsem srdcervoucí rozhodnutí rozvést se s manželem. Byl násilnický a nemohla jsem dopustit, aby můj syn vyrůstal v tak toxickém prostředí.

Po rozvodu nebyl život vůbec snadný. Můj bývalý manžel odmítal poskytovat jakoukoli finanční podporu a já jsem musela pracovat na několika místech, abychom měli střechu nad hlavou. Žili jsme v malém bytě na Žižkově a každý měsíc byl boj zaplatit nájem a dát jídlo na stůl. Navzdory těžkostem jsme s Michalem byli blízcí. Byl mým malým opěrným bodem, vždy chápavý nad rámec svého věku.

Když Michal oslavil 10. narozeniny, stála jsem před nemožnou volbou. Moje práce v místní kavárně nestačila na pokrytí našich výdajů a začali jsme zaostávat s nájmem. Majitel bytu hrozil vystěhováním a já věděla, že musím udělat něco drastického. Naskytla se příležitost na lépe placenou práci v Brně, ale znamenalo to nechat Michala u mé sestry v Praze.

Trápila jsem se tím rozhodnutím. Jak bych mohla opustit svého syna, když mě nejvíc potřeboval? Ale přesvědčila jsem se, že je to pro nejlepší. Říkala jsem si, že s penězi, které vydělám, mu mohu zajistit lepší budoucnost. Takže s těžkým srdcem jsem si sbalila kufry a přestěhovala se do Brna.

První měsíce byly nesnesitelné. Michal mi volal každou noc, plakal a prosil mě, abych se vrátila. Každý hovor mě trhal na kusy, ale stále jsem si říkala, že je to dočasné. Posílala jsem peníze domů pravidelně a navštěvovala ho kdykoli to šlo, ale nikdy to nebylo dost.

Jak čas plynul, hovory byly méně časté. Michal se ode mě začal distancovat. Když jsem ho navštívila, zdál se jiný—chladnější, více plný zášti. Moje sestra mi řekla, že ve škole zlobí a má problémy. Cítila jsem se bezmocná, uvězněná rozhodnutím, které jsem udělala pro naše dobro.

Roky plynuly a Michal dospěl. Dokončil střední školu, ale rozhodl se nejít na vysokou. Začal pracovat na různých brigádách a jakmile mohl, odstěhoval se od mé sestry. Náš vztah se stal napjatým; sotva jsme spolu mluvili.

Nyní ve svých 30 letech má Michal svůj vlastní život v Praze. Zřídka volá nebo navštěvuje. Když spolu mluvíme, je tam podprahové napětí, které nikdy nezmizí. Řekl mi vícekrát, že mi vyčítá, že jsem ho opustila, když mě nejvíc potřeboval. Cítí se opuštěný a zrazený.

Snažila jsem se vysvětlit své důvody, ale je to marné. Škoda je způsobena. Zmeškala jsem tolik důležitých momentů v jeho životě—jeho první den na střední škole, maturitní ples, promoci. Žádné peníze ani dobré úmysly nemohou nahradit ten ztracený čas.

Žiji s lítostí každý den. Myslela jsem si, že dělám nejlepší rozhodnutí pro naši budoucnost, ale tím jsem ztratila důvěru a lásku svého syna. Je to břemeno, které těžce leží na mém srdci, neustálá připomínka ceny, kterou jsme zaplatili za přežití.