Jen trochu peněz na jídlo!

„Prosím vás, pane, nemáte pár korun na jídlo?“ ozvalo se za mnou, když jsem v dešti spěchal z práce. Otočil jsem se a spatřil ženu kolem čtyřicítky, v šedé bundě, s očima, které vypadaly unaveně, ale ne zlomeně. V ruce držela igelitku z Lidlu a na nohou měla čisté tenisky. V tu chvíli jsem zaváhal. V hlavě mi běžela slova mé ženy Jany: „Radku, už zase? Vždyť oni to mají jako práci! Kolikrát tě už někdo takhle obral?“

Ale něco v jejím pohledu mě donutilo zastavit. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl dvacetikorunu. „Na jídlo, říkáte?“ zeptal jsem se a snažil se jí podívat do očí. „Ano, pane, už dva dny jsem nejedla,“ odpověděla tiše. Podal jsem jí minci a ona mi poděkovala s takovou pokorou, že jsem se cítil provinile za svou nedůvěru.

Když jsem přišel domů, Jana už čekala s večeří. „Zase jsi někoho obdaroval?“ zeptala se s úsměšným povzdechem. „Jo, byla tam jedna paní… tvrdila, že nemá na jídlo.“ Jana protočila oči. „Radku, já tě nechápu. Víš, kolik je tady podvodníků? Minule jsem ji viděla, jak si kupuje cigára u Alberta.“

„Možná máš pravdu,“ připustil jsem neochotně. Ale v noci jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem o té ženě – byla to opravdu podvodnice? Nebo jen zoufalá matka? Ráno jsem se rozhodl zjistit pravdu.

Další den jsem skončil dřív v práci a vydal se zpět na Anděl. Stála tam znovu. Tentokrát jsem ji sledoval z povzdálí. Viděl jsem, jak oslovuje kolemjdoucí – mladé i staré, muže i ženy. Někteří jí dali drobné, jiní ji ignorovali. Po půlhodině si sedla na lavičku a začala jíst rohlík. Přisedl jsem si k ní.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem. „Včera jste mě žádala o peníze.“ Podívala se na mě překvapeně. „Ano… omlouvám se, jestli vás to obtěžovalo.“

„Neobtěžovalo,“ řekl jsem rychle. „Jen… proč to děláte? Máte opravdu hlad?“

Zhluboka se nadechla. „Mám dvě děti. Manžel mě opustil, když nejmladšímu byly tři roky. Práci nemůžu najít – kdo by chtěl ženskou s dvěma dětma a bez zkušeností? Sociálka mi nestačí ani na nájem.“

Chtěl jsem jí věřit, ale v hlavě mi zněl Janin hlas: „Tohle ti řekne každý.“

„A proč jste tak čistě oblečená?“ vyhrkl jsem neomaleně.

Usmála se smutně. „To je poslední věc, co mi zbyla po normálním životě.“

V tu chvíli mi bylo trapně. Dal jsem jí padesátikorunu a odešel domů s pocitem, že jsem udělal správnou věc.

Jenže večer přišla Jana domů rozčílená: „Víš co? Viděla jsem tu tvoji žebračku! Seděla u kavárny a smála se s nějakým chlapem! Měla před sebou kafe a dort! To je tvoje charita?“

Zrudl jsem vzteky i studem. „Možná jí někdo pozval… nebo si chtěla dopřát něco normálního…“

„Radku, ty jsi naivní! Tihle lidé tě jen využívají!“ křičela Jana.

Celý večer jsme se hádali – o důvěře, o soucitu, o tom, co je správné a co ne. Naše dcera Klára nás pozorovala s očima plnýma slz: „Proč se kvůli cizím lidem pořád hádáte?“

Dny plynuly a já nemohl přestat myslet na tu ženu. Jednoho dne jsem ji znovu potkal – tentokrát seděla na zemi a plakala. Přisedl jsem si k ní.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se tiše.

„Vyhodili mě z azylového domu,“ vzlykala. „Nemám kam jít.“

Vytáhl jsem mobil a zavolal na krizovou linku. Pomohli jí najít přístřeší na noc.

Když jsem to vyprávěl Janě, jen pokrčila rameny: „Možná máš pravdu ty… možná já… Ale už o tom nechci slyšet.“

Od té doby jsme spolu mluvili méně. Každý jsme si nesli svůj díl pochybností i viny.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je hranice mezi soucitem a hloupostí? Kolikrát ještě budu ochoten věřit cizím lidem – i za cenu hádek doma? A co byste udělali vy na mém místě?