„Jednoho dne můj mladší bratr navrhl umístit tátu do domova důchodců“

Když jsme vyrůstali v malém městě v Čechách, můj mladší bratr Jakub a já jsme byli jako den a noc. Já jsem byla ta pilná, vždy s nosem zabořeným v knihách, snící o tom, že se stanu právničkou. Jakub byl naopak duší každé party, vždy obklopen přáteli a žijící pro přítomný okamžik. Naši rodiče, zejména táta, na nás byli hrdí každý svým způsobem, ale jak jsme stárli, naše cesty se ještě více rozcházely.

Po absolvování právnické fakulty jsem se přestěhovala do Prahy, abych pracovala v prestižní advokátní kanceláři. Jakub zůstal v našem rodném městě, pracoval na různých brigádách a užíval si bezstarostného života. Navzdory našim rozdílům jsme zůstali blízcí a často vzpomínali na naše dětství a časy strávené společně jako rodina.

Před několika lety naše matka nečekaně zemřela. Byla to pro nás všechny zdrcující rána, ale nejvíce to zasáhlo tátu. Stal se stínem svého bývalého já, bojoval se smutkem a osamělostí. Snažila jsem se ho navštěvovat co nejčastěji, ale moje náročná práce to komplikovala. Jakub, který byl geograficky blíže, převzal roli hlavního pečovatele.

Jedno chladné listopadové odpoledne mi Jakub nečekaně zavolal. „Ahoj ségra, můžeme si promluvit? Jde o tátu,“ řekl s neobvykle vážným hlasem. Dohodli jsme se, že se setkáme v našem rodném domě ten víkend.

Když jsem dorazila, našla jsem Jakuba sedícího na verandě, vypadal vážněji než kdy jindy. „Co se děje?“ zeptala jsem se s bušícím srdcem.

Jakub se zhluboka nadechl. „Myslím, že bychom měli zvážit umístění táty do domova důchodců,“ řekl přímo.

Byla jsem zaskočená. „Cože? Proč? Vždyť není tak starý!“

Jakub zavrtěl hlavou. „Nejde o jeho věk. Jde o jeho duševní stav. Od máminy smrti se zhoršuje. Zapomíná věci, ztrácí se ve vlastním domě a někdy mě ani nepoznává.“

Cítila jsem knedlík v krku. „Ale je to náš táta. Nemůžeme ho jen tak opustit.“

Jakub si povzdechl. „Neříkám, že ho opustíme. Říkám, že mu poskytneme potřebnou pomoc. Už to nemůžu zvládat sám.“

Strávili jsme hodiny diskutováním o výhodách a nevýhodách, ale bez ohledu na to, jak moc se mě Jakub snažil přesvědčit, nemohla jsem setřást pocit, že tátu zrazujeme. Rozhodla jsem se zůstat pár dní a vidět to na vlastní oči.

Druhý den ráno jsem našla tátu sedícího v jeho oblíbeném křesle, prázdně zírajícího na televizi. „Dobré ráno, tati,“ řekla jsem vesele.

Podíval se na mě zmateně. „Kdo jsi?“

Srdce mi kleslo. „To jsem já, Emily. Tvoje dcera.“

Na chvíli se mu v očích mihlo poznání, než opět zmizelo. Bylo to jako rána do žaludku.

Během následujících dní jsem byla svědkem dalších těchto srdcervoucích momentů. Táta zapomínal, kde je, oslovoval mě máminým jménem a dokonce obviňoval Jakuba z krádeže. Bylo jasné, že potřebuje více pomoci, než jsme mu mohli poskytnout.

S těžkým srdcem jsem souhlasila s Jakubovým návrhem. Našli jsme blízký renomovaný domov důchodců a udělali potřebné kroky. Den, kdy jsme tátu přestěhovali, byl jedním z nejtěžších dnů mého života. Nechápal, co se děje a neustále se ptal, kdy bude moci jít domů.

Během následujících měsíců se tátův stav nadále zhoršoval. Stával se více uzavřeným a méně reagoval. Návštěvy u něj byly bolestivé; bylo to jako sledovat část sebe sama mizet.

Jakub a já jsme se také odcizili. Pocit viny a smutku mezi námi vytvořil propast, kterou jsme nedokázali překonat. Oba jsme věděli, že jsme udělali to, co bylo nutné, ale to nám to nijak neusnadnilo.

Na konci nebylo žádné šťastné rozuzlení. Táta zemřel tiše jedné zimní noci, sám ve svém pokoji v domově důchodců. Jakub a já jsme stáli u jeho hrobu a cítili tíhu našich rozhodnutí a ztrátu naší rodiny.