„Je to jen věc. Nakládám s tím, jak uznám za vhodné,“ odpověděla Pavla

Žít sama jako důchodkyně v rušném městě jako Praha může být osvobozující i izolující zároveň. Jmenuji se Valentina a po letech práce ve světě nakladatelství jsem se usadila do klidnějšího života plného knih, dlouhých procházek v parku Stromovka a občasných návštěv rodiny. Můj syn, Alexandr, bydlel nedaleko se svou manželkou Pavlou a jejich dcerou Růženou.

S Alexandrem jsme byli vždy velmi blízcí, ale od jeho sňatku jsem cítila rostoucí vzdálenost, kterou zhoršoval Pavlin zcela odlišný přístup k životu a rodině. Pavla byla minimalistka, vždy prosazovala myšlenku, že méně je více, což často kolidovalo s mým sentimentalismem a touhou uchovávat rodinné dědictví.

Incident, který opravdu narušil náš vztah, nastal krátce po jarním úklidu, do kterého jsem se pustila. Během let jsem nahromadila mnoho předmětů, které nejenže měly sentimentální hodnotu, ale byly také starožitnosti. Myslela jsem, že by bylo na čase trochu se zbavit nepotřebných věcí, a tak jsem pozvala Pavlu, aby mi pomohla rozhodnout, co si ponechat a co se zbavit.

Když Pavla procházela mým bytem, její oči přejížděly po policích plných porcelánových panenek, starých knih a rámovaných rodinných fotografií. „Valentino, opravdu bys měla něco z toho vyhodit. Jen to tu sbírá prach,“ poznamenala bezstarostně.

Cítila jsem bodnutí v srdci, ale zůstala jsem zticha. Pokračovali jsme ve třídění krabic a skříní, dokud jsme nedošli k staré truhle, která patřila mé babičce. Uvnitř byly křehké krajkové ubrusy, ručně vyšívané prádlo a malá krabička plná válečných medailí, které patřily mému zesnulému manželovi, Františkovi.

„Tyhle věci ti nemohou nic znamenat, Valentino. Proč je neprodat? Nebo ještě lépe, daruj je?“ navrhla Pavla, držíc v ruce medaile s takovou lhostejností, která mě hluboce zasáhla.

Snažila jsem se vysvětlit význam každého předmětu, ale Pavla se zdála být nezainteresovaná. „Je to jen věc, Valentino. Ve svém domově s tím nakládám, jak uznám za vhodné, a upřímně, měla bys tak činit i ty.“

Rozhovor mi zanechal hořkou pachuť v ústech a rozhodla jsem se dál neargumentovat. Pavla odešla s několika krabicemi toho, co považovala za ‚nepotřebné‘, s příslibem, že se o ně postará zodpovědně. I přes naše rozdíly jsem jí věřila.

Týden později, během návštěvy místního blešího trhu, mi kleslo srdce. Tam, na ošuntělém deku na chodníku, byly Františkovy medaile spolu s několika dalšími osobními předměty, které jsem svěřila Pavle. Uvědomění, že s nimi tak bezohledně zacházela, bylo devastující.

Pavlu jsem konfrontovala později ten den. Její odpověď byla chladná a odtažitá. „Řekla jsem ti, Valentino, je to jen věc. Příliš se držíš minulosti.“

Náš vztah se od toho dne už nikdy nezotavil. Alexandr se snažil zprostředkovat, ale škoda byla napáchaná. Uzavřela jsem se do svého světa, zraněná a zrazená, zatímco Pavla zůstala neomluvená, přesvědčená, že její způsob nakládání s ‚věcmi‘ je jediný správný.

Nyní, když sedím mezi svými zbývajícími poklady, každý z nich představuje nit v tapiserii mé minulosti, nemohu si pomoct, ale cítím hluboký smutek – nejen pro ztracené předměty, ale i pro rodinnou harmonii, která byla bezohledně zahozena.