„Darovala Synovi a Snacha Dům, Jen Aby Viděla, Jak Se Rozpadá za Méně než Rok“

Paní Nováková vždy snila o tom, že svému synovi Petrovi a jeho ženě Lucii dá dobrý start do života. Když si s jejím zesnulým manželem koupili svůj první dům, byl to skromný, ale útulný domov plný lásky a péče. Když se paní Nováková rozhodla darovat Petrovi a Lucii dům jako svatební dar, myslela si, že jim dává stejnou příležitost vybudovat si milující domov.

Dům byl okouzlující třípokojový bungalov v klidné čtvrti v Brně. Měl prostornou zahradu, ideální pro budoucí vnoučata na hraní, a nově zrekonstruovanou kuchyň, kterou paní Nováková pečlivě navrhla sama. Předala klíče s radostí v očích, představujíc si rodinná setkání a sváteční večeře v teplém a přívětivém prostoru.

Její sny se však rychle změnily v noční můru.

„Aspoň jednou týdně, v sobotu, by mohli uklidit, aby byl dům v neděli čistý,“ říká zlomená paní Nováková. „Nikdy jsem neviděla takový nepořádek. Je to méně než rok a už to ani nepoznávám.“

Když paní Nováková poprvé navštívila dům po tom, co se Petr a Lucie nastěhovali, všimla si drobných věcí, které byly mimo místo. Několik talířů zůstalo ve dřezu, prádlo se hromadilo v rohu. Přičítala to tomu, že se jen usazují. Ale jak měsíce plynuly, situace se jen zhoršovala.

„Podlahy asi nebyly vytřeny od doby, co se nastěhovali,“ povzdechne si. „Koupelna nikdy nebyla vyčištěna. V rozích sprchy roste plíseň a na dlaždicích je špína. Kuchyňské pulty jsou lepkavé od rozlitého jídla a pití a lednice je plná prošlých potravin.“

Paní Nováková se snažila nabídnout pomoc, navrhovala sestavit úklidový plán nebo najmout někoho na pomoc. Ale její návrhy se setkaly s odporem.

„Petr vždy říká, že jsou příliš zaneprázdněni prací,“ vysvětluje. „Lucie tvrdí, že je po směnách v nemocnici příliš unavená. Ale nechápu, jak někdo může takhle žít.“

Poslední kapkou bylo, když paní Nováková dostala telefonát od sousedů stěžujících si na stav zahrady. Dříve bujný zelený trávník byl nyní zarostlý plevelem a všude bylo rozházené smetí.

„Okamžitě jsem tam šla,“ vzpomíná. „Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Zahrada vypadala jako skládka. Byly tam rozbité spotřebiče, starý nábytek a dokonce pytle s odpadky jen tak poházené.“

Paní Nováková konfrontovala Petra a Lucii, ale rozhovor se rychle vyhrotil.

„Obvinili mě z toho, že jsem příliš vlezlá a nerespektuji jejich soukromí,“ říká se slzami v očích. „Chtěla jsem jim jen pomoci, vidět je pyšné na jejich domov.“

Nyní se paní Nováková vyhýbá návštěvám domu úplně. Bolest z toho vidět její milovaný dar upadat do zanedbanosti je příliš velká.

„Nevím, co dělat,“ přiznává. „Cítím se, jako bych je nějak zklamala. Chtěla jsem jim dát nový začátek, ale místo toho jsem jim dala něco, co nezvládají.“

S blížícím se ročním výročím zůstává paní Nováková s těžkým srdcem a pocitem bezmoci.

„Jen doufám, že si uvědomí, co dělají, než bude příliš pozdě,“ říká tiše. „Ale prozatím mohu jen sledovat z dálky a doufat v to nejlepší.“