Co jsem našla v Martinově mobilu po porodu našeho syna

„Kláro, ještě vydrž, už je to skoro!“ slyšela jsem hlas porodní asistentky, zatímco jsem svírala Martinovu ruku tak silně, až mu zbělely klouby. Pot mi stékal po čele a bolest byla všepohlcující. Ale pak – křik. Náš syn. Slzy mi tekly po tvářích a Martin mě políbil do vlasů. „Je nádherný,“ zašeptal mi do ucha. V tu chvíli jsem věřila, že jsme nejšťastnější rodina na světě.

O pár hodin později, když už byl malý Adam zabalený v peřince a Martin seděl vedle mě na nemocniční židli, jsem se probudila z krátkého spánku. Byla tma a já chtěla vědět, kolik je hodin. Martinův mobil ležel na nočním stolku. Sáhla jsem po něm, abych se podívala na displej. V tu chvíli se rozsvítil a na obrazovce se objevila zpráva: „Miluju tě. Myslíš na mě? Chci tě vidět co nejdřív. Lenka.“

Zamrazilo mě. Srdce mi bušilo až v krku. V hlavě mi běželo: Kdo je Lenka? Proč mu píše takové věci? Zatímco Martin klidně oddychoval, já zírala na tu zprávu a snažila se pochopit, co se děje. Otevřela jsem konverzaci. Byla plná srdíček, polibků a plánů na společné víkendy. Poslední zpráva od Martina: „Teď nemůžu, Klára rodí. Ozvu se večer.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Všechno, co jsme spolu s Martinem budovali – společný byt v Nuslích, večery u televize, plánování budoucnosti – najednou ztratilo smysl. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy byl „na služební cestě“ nebo „s kamarády na pivu“. Najednou mi to všechno dávalo smysl.

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Ale slzy přišly samy. Adam spokojeně spinkal vedle mě a já měla pocit, že selhávám jako matka i partnerka. Co teď? Mám dělat scénu hned v porodnici? Nebo počkat?

Martin se probudil a všiml si mého výrazu. „Co se děje?“ zeptal se tiše.

„Kdo je Lenka?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

Zbledl. „To… to není tak, jak si myslíš…“ začal koktat.

„Tak jak to je?“ zvýšila jsem hlas, až se Adam zavrtěl.

Martin mlčel. Pak jen zašeptal: „Je to kolegyně z práce… trochu jsme si psali… ale nic to neznamená.“

„Nic to neznamená? Píše ti, že tě miluje! A ty jí odepisuješ během mého porodu!“ slzy mi tekly po tváři a hlas se mi třásl vztekem i zoufalstvím.

Martin sklopil oči. „Já nevím… byl jsem zmatený… poslední měsíce byly těžké…“

„Těžké? Pro tebe? Já nosila dítě devět měsíců, rodila ho a ty jsi zatím hledal útěchu u jiné?!“

V tu chvíli vešla do pokoje sestra a napomenula nás, abychom byli tišší kvůli ostatním maminkám. Martin rychle odešel na chodbu.

Zůstala jsem sama s Adamem a hlavou mi vířily myšlenky. Co mám dělat? Mám mu odpustit? Kvůli dítěti? Nebo mám odejít a začít znovu sama?

Druhý den ráno přišla máma. Poznala, že něco není v pořádku. „Klárko, co se stalo?“ ptala se starostlivě.

Všechno jsem jí řekla. Máma mě objala a řekla: „Musíš myslet hlavně na sebe a Adama. Martin ti musí dokázat, že mu můžeš věřit.“

Když Martin přišel odpoledne s kyticí růží, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. „Kláro, prosím tě… byla to chyba… nechci o tebe přijít…“

„To jsi měl říct dřív,“ odpověděla jsem chladně.

Dny v porodnici byly dlouhé a plné slz i přemýšlení. Psala mi i Lenka – našla si mě na Facebooku a omlouvala se: „Nevěděla jsem, že jsi těhotná… Martin mi tvrdil, že jste spolu jen kvůli dítěti.“

To byla poslední kapka.

Po návratu domů jsem Martinovi řekla, že potřebuju čas sama pro sebe i pro Adama. Přestěhoval se k rodičům do Modřan a já zůstala s malým sama v našem bytě.

Bylo to těžké období – noci bez spánku, strach z budoucnosti, samota. Ale také pocit síly, že to zvládnu sama. Pomáhala mi máma i kamarádky ze cvičení pro těhotné.

Martin se snažil – posílal peníze, chtěl Adama vídat. Ale já mu už nevěřila.

Dnes je Adamovi půl roku. Jsme sami, ale šťastní. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe a věřit svým rozhodnutím.

Někdy si ale v noci kladu otázku: Udělala jsem správně? Měla jsem bojovat za naši rodinu víc? Nebo je lepší žít bez lží?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné znovu věřit člověku, který vás zradil v tu nejcitlivější chvíli života?