Chyba, kterou jsem dělala čtyřikrát: O spánku, vině a odpuštění sobě samé

„Proč zase nespí? Vždyť už je poledne!“ zařval Petr z kuchyně, zatímco já jsem se snažila utišit plačícího Filípka v náručí. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zeď. Už čtvrté dítě a já pořád nevím, jak ho uspat. V hlavě mi běžela slova mé mámy: „Janičko, děti potřebují režim. Jinak z nich nic nebude.“ Jenže co když právě ten režim je to, co nás všechny ničí?

Filípek se kroutil, rudnul v obličeji a já cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Tři děti před ním – Anička, Tomášek a Klárka – jsem vždycky uspávala podle tabulek. Přesně ve dvanáct do postýlky, žádné výjimky. Když nespaly, byla jsem naštvaná na ně i na sebe. A teď? Teď už nemám sílu ani energii na další boje.

„Jano, už zase brečíš? To už fakt nezvládáš?“ ozvalo se ode dveří. Petr stál s rukama v bok, unavený po noční směně v nemocnici. „Zkus ho nechat být. Třeba usne sám.“

„To nejde! Co když si zvykne na to, že ho necháme plakat? Všude píšou, že to je špatně!“ vyhrkla jsem zoufale.

Petr jen mávl rukou a odešel. Zůstala jsem sama s Filípkem a pocitem naprostého selhání. Vzpomněla jsem si na všechny ty články na internetu, rady kamarádek i babiček. Každý měl jiný názor a já se v tom topila.

Večer, když už děti spaly (alespoň ty starší), jsem seděla na gauči a projížděla Instagram. Narazila jsem na příspěvek jedné maminky z Brna: „Nechte děti spát tak, jak potřebují. Každé dítě je jiné.“ Pod tím stovky komentářů – některé souhlasily, jiné ji odsuzovaly.

Najednou mi to došlo. Celou dobu jsem se snažila napasovat své děti do nějaké škatulky. Anička byla klidná, Tomášek hyperaktivní, Klárka tvrdohlavá a Filípek… Filípek byl prostě svůj. Proč jsem si myslela, že na všechny platí stejný metr?

Druhý den jsem zkusila něco jiného. Místo toho, abych Filípka v poledne násilím ukládala do postýlky, nechala jsem ho hrát si s Klárkou na dece v obýváku. Když začal zívat a otírat si očička, vzala jsem ho do náruče a pohoupala. Usnul během minuty.

Petr přišel domů a překvapeně se podíval na spícího syna: „Jak jsi to dokázala?“

„Nevím… prostě jsem ho nechala být,“ odpověděla jsem tiše.

Večer jsme si sedli ke stolu a poprvé za dlouhou dobu jsme si otevřeně promluvili o tom, jak nás mateřství změnilo. Petr přiznal, že má strach z toho, že selhává jako otec – že kvůli práci není doma tolik, kolik by chtěl. Já mu řekla o své vině a únavě z neustálého porovnávání s ostatními matkami.

„Víš,“ řekl Petr tiše, „možná bychom měli přestat poslouchat všechny ty chytré rady a začít věřit sami sobě.“

Ten večer jsem poprvé po dlouhé době usnula bez pocitu viny. Druhý den ráno mě probudil smích dětí a Filípek spokojeně broukal v postýlce.

Začala jsem sdílet svůj příběh na sociálních sítích. Ozvalo se mi mnoho maminek – některé mi děkovaly za upřímnost, jiné psaly své vlastní zkušenosti. Zjistila jsem, že nejsem sama.

Jednoho dne mi napsala i moje máma: „Janičko, možná jsme to dělaly špatně i my. Ale hlavní je láska.“

Dnes už vím, že žádná univerzální rada neexistuje. Každé dítě je jiné a každá máma má právo dělat chyby. Důležité je odpustit si je a jít dál.

Někdy večer sedím u postýlky a sleduji Filípka, jak klidně dýchá. Přemýšlím: Kolik let jsem promarnila tím, že jsem se snažila být dokonalá? A kolik dalších maminek se trápí stejně jako já?

Co myslíte – proč máme takovou potřebu být dokonalé matky? A kdy si konečně dovolíme být samy sebou?