„Chci, aby se moje nevlastní dcera sama rozhodla přestěhovat k babičce“

Když jsem si vzala Jana, věděla jsem, že nebude snadné spojit naše rodiny. Měl dceru z předchozího manželství, Aničku, které tehdy bylo jen osm let. Já měla s Janem dvě vlastní děti a naše domácnost byla plná ruchu. Ale jak čas plynul, začala jsem mít pocit, že by Aničce mohlo být lépe u její babičky.

Aniččina matka zemřela, když byla velmi malá, a její babička, Janova matka, byla vždy významnou postavou v jejím životě. Bydlela jen pár měst dál a měla prostorný dům s velkou zahradou, kde si Anička ráda hrála. Kdykoli Anička navštívila svou babičku, zdála se být šťastnější a uvolněnější.

Doma to bylo jiné. S dvěma mladšími sourozenci, kteří vyžadovali pozornost, a mými vlastními povinnostmi, jsem měla čím dál větší problém věnovat Aničce čas a péči, kterou potřebovala. Jan pracoval dlouhé hodiny a i když Aničku velmi miloval, nebyl doma tak často, jak by chtěl. Snažila jsem se ze všech sil, ale často jsem se cítila přetížená.

Anička byla tichá dívka a málokdy si stěžovala. Ale viděla jsem smutek v jejích očích, když mě sledovala s jejími mladšími sourozenci. Stahovala se do svého pokoje a ponořovala se do knih nebo kreslení, činností, které nevyžadovaly mnoho interakce. Obávala jsem se, že se cítí zanedbaná a nepatřičná v naší rušné domácnosti.

Jednoho večera, po uložení mladších dětí do postele, jsem si sedla s Janem, abych probrala své obavy. „Jane,“ začala jsem váhavě, „přemýšlela jsem o Aničce. Mám pocit, že by mohla být šťastnější u tvé mámy.“

Jan se na mě překvapeně podíval. „Co tě k tomu vede?“

„Zdá se být mnohem uvolněnější a šťastnější, když je tam,“ vysvětlila jsem. „A s tím vším, co se tady děje, mám obavy, že jí nedáváme tu pozornost, kterou potřebuje.“

Jan si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Vím, že to bylo těžké,“ přiznal. „Ale nechci, aby měla pocit, že ji odháníme.“

„Ani já to nechci,“ řekla jsem rychle. „Ale možná bychom jí měli nechat rozhodnout. Pokud chce zůstat s námi, zvládneme to. Ale pokud se cítí pohodlněji u tvé mámy, měli bychom to respektovat.“

Souhlasili jsme, že o tom promluvíme s Aničkou. Následující den jsme si s ní sedli v obývacím pokoji. „Aničko,“ začal Jan jemně, „přemýšleli jsme o tom, jak to doma chodí. Chceme, abys byla šťastná a cítila se milovaná.“

Anička na nás vzhlédla s širokýma očima, nejistá, kam rozhovor směřuje.

„Přemýšleli jsme,“ pokračovala jsem, „jestli bys nechtěla trávit více času u babičky. Mohla bys tam dokonce bydlet, pokud bys chtěla.“

Aničce se oči zalily slzami a sklopila pohled na své ruce. „Nechcete mě tady?“ zeptala se tichým hlasem.

Moje srdce se při jejích slovech zlomilo. „Ach zlatíčko, vůbec ne,“ řekla jsem rychle. „Moc tě milujeme. Jen chceme, abys byla šťastná.“

Anička pomalu přikývla, ale nic víc neřekla.

Během následujících týdnů jsme Aničce dali čas na rozmyšlenou. Trávila několik víkendů u babičky a pokaždé, když se vrátila domů, zdála se být více rozpolcená. Nakonec jednoho večera přišla za námi s rozhodnutím.

„Myslím, že chci bydlet u babičky,“ řekla tiše.

Jan a já jsme ji pevně objali a ujistili ji, že ji milujeme a že toto rozhodnutí na tom nic nemění. Ale když si Anička balila věci a stěhovala se k babičce, nemohla jsem setřást pocit selhání. Udělali jsme správnou věc? Vzdali jsme to příliš snadno?

Utekly měsíce a zatímco Anička vypadala šťastnější u babičky, náš domov bez ní působil prázdněji. Často jsme ji navštěvovali, ale nebylo to stejné. Vztah, který jsme doufali posílit, působil napjatě a vzdáleně.

Na konci dne její stěhování nepřineslo klid, v který jsme doufali. Zanechalo nás to všechny s přetrvávajícím pocitem ztráty a nejistoty ohledně toho, zda jsme udělali správné rozhodnutí.