„Bratr odmítl pečovat o nemocnou matku a plánoval prodat její dům“: Od té doby si s ním matka ani já nechceme mít nic společného

Když jsem byla malá, vždycky jsem obdivovala svého staršího bratra Jakuba. Byl to ten starší, údajně moudřejší sourozenec, od kterého jsem očekávala, že mi bude příkladem. Jak jsme ale dospívali, naše cesty se dramaticky rozešly, a to ne tak, jak jsem doufala.

Já, Nikola, po maturitě jsem byla plná odhodlání být nezávislá. Přestěhovala jsem se do Prahy, kde jsem studovala psychologii na univerzitě. Mým cílem bylo porozumět lidskému chování, možná podvědomě, abych lépe pochopila dynamiku naší rodiny. Mezitím Jakub, který neměl jasné ambice, zůstal v našem malém rodném městě Liberec, žil s našimi rodiči bez jakéhokoli plánu.

Naše matka, Helena, byla lepidlem, které drželo naši rodinu pohromadě. Byla to laskavá a jemná duše, která byla vždy pro nás oba připravena, bez ohledu na okolnosti. Osud to ale zařídil tak, že právě když jsem měla začít poslední rok vysoké školy, byla diagnostikována s roztroušenou sklerózou. Nemoc postupovala rychle a brzy potřebovala stálou péči.

Přestože jsem byla fyzicky daleko, snažila jsem se jí co nejvíce pomáhat. Uspořádala jsem si přednášky tak, abych mohla trávit dlouhé víkendy doma, četla jsem jí a pomáhala kolem domu. Jakub na druhé straně situaci považoval za obtěžující. Stěžoval si na břemeno péče, přestože žil pod stejnou střechou a příliš nepřispíval na domácí výdaje.

Skutečný šok přišel, když jsem zjistila, že Jakub plánuje prodat náš rodinný dům. Myslel si, že peníze by mohly lépe podpořit jeho životní styl a splatit jeho dluhy, místo aby zajistily péči, kterou naše matka potřebovala. Když jsem ho s tím konfrontovala, rozhovor se zahřál. Jakub mě obvinil, že jsem opustila rodinu tím, že jsem se přestěhovala, a tvrdil, že si zaslouží kompenzaci za život s našimi rodiči a zvládání maminky nemoci.

Cítíc se zrazená, vzala jsem na sebe zodpovědnost zařídit profesionální péči pro maminku a začala právní proces, aby byl dům chráněn před Jakubovou impulzivností. Napětí situace bylo hmatatelné. Sotva jsme spolu mluvili, kromě strohých textových zpráv a napjatých telefonátů, většinou jsme se hádali o péči o maminku a o dům.

Měsíce se změnily v rok a maminkin stav se zhoršil. Po absolvování školy jsem se přestěhovala zpět do Liberce, abych byla blíže k ní. Jakub, cítíc se zatlačený do kouta mými kroky na ochranu majetku, se stával vzdálenějším. Navštěvoval méně často a když přišel, jeho návštěvy byly poznamenány tichem a vyhýbáním se.

Jedno chladné listopadové večer mi zavolal soused a upozornil mě, že Jakub je u domu a nakládá některé maminky cennosti do svého auta. Když jsem přijela, byl už pryč a s ním i několik rodinných památek. Té noci maminka zemřela, možná spíše ze zlomeného srdce než z nemoci.

Od té doby si ani maminka ani já s ním nechtěli mít nic společného. Zrada byla příliš hluboká a ztráta příliš bolestná. Jakub se na pohřbu neobjevil. Udělal svou volbu, stejně jako já. Nakonec všechny vzpomínky na bratrskou lásku zastínila stíny chamtivosti a sobectví.