„Bez tebe bych přežil, ale ty beze mě ne.“ Tak se podívejme, kdo koho potřebuje víc

„Bez tebe bych přežil, ale ty beze mě ne.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě, zatímco jsem stála u dřezu a drhla poslední hrnek od ranní kávy. Petr seděl v obýváku, nohy na stole, televize řvala a děti se hádaly o ovladač. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít ten hrnek o zem. Místo toho jsem ho položila na odkapávač a zhluboka se nadechla.

„Mami, Lucka mě štípla!“ křičel Honzík z vedlejšího pokoje. Petr ani nezvedl oči od obrazovky. „Tak si to vyřešte sami,“ houkl ledabyle. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není život, jaký jsem si vysnila. Osm let jsem byla dokonalou manželkou podle představ své mámy, babičky i tchyně: vařila jsem, prala, starala se o děti, chodila do práce na plný úvazek a ještě se snažila být vždy usměvavá a upravená.

Jednou večer, když děti konečně usnuly a já padla vyčerpaná na gauč, Petr si otevřel pivo a bez jediného pohledu na mě pronesl: „Víš, já bych bez tebe asi přežil. Ale ty beze mě určitě ne.“ Zasmál se tomu vlastnímu vtipu a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá vztek i smutek zároveň.

Druhý den ráno jsem šla do práce s hlavou plnou myšlenek. V kanceláři jsem se svěřila kolegyni Janě. „Proč mu to prostě nedokážeš?“ zeptala se mě tiše. „Zkus si najít něco svého. Něco, co tě bude naplňovat.“

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, co vlastně chci. Vždyť jsem kdysi ráda malovala! Ale kdy naposledy jsem držela štětec v ruce? Doma mě čekal další kolotoč povinností – úkoly s dětmi, večeře, praní. Petr přišel později, unavený z práce, a ani si nevšiml, že jsem uvařila jeho oblíbené jídlo.

Začala jsem hledat možnosti přivýdělku – něco, co by mi dalo pocit svobody a vlastní hodnoty. Našla jsem inzerát na poloviční úvazek v místní galerii. Bylo to jen pár hodin týdně, ale pro mě to znamenalo svět. Když jsem to oznámila doma, Petr se rozesmál: „A kdo bude dělat večeře? Myslíš si, že tě tam někdo ocení? To je jen ztráta času.“

Moje máma byla ještě horší: „Hlavně aby rodina netrpěla! Děti potřebují matku doma.“ Babička jen pokrčila rameny: „Za nás by tohle nebylo.“

Ale já jsem neposlechla. První den v galerii byl jako nadechnutí čerstvého vzduchu. Obklopena obrazy a lidmi, kteří sdíleli mou vášeň pro umění, jsem se cítila živá. Dokonce mi nabídli možnost vést dětský kroužek malování.

Doma to ale začalo skřípat. Petr byl podrážděný, děti zmatené. „Mami, proč nejsi doma jako dřív?“ ptala se Lucka. Snažila jsem se jim vysvětlit, že i maminka potřebuje čas pro sebe.

Jednoho večera přišel Petr domů dřív a našel mě u stolu s barvami a plátnem. „Tohle je teď tvoje priorita?“ zeptal se sarkasticky. „A co rodina?“

„Rodina je pro mě důležitá,“ odpověděla jsem klidně. „Ale já taky.“

Začaly hádky. Petr mi vyčítal každý neuklizený talíř, každou večeři z polotovaru. Máma mi volala skoro denně: „Nezapomínej, že jsi matka!“

Jednou v noci jsem seděla na balkoně a brečela do tmy. Přemýšlela jsem, jestli to všechno má cenu. Ale pak jsem si vzpomněla na ten pocit svobody v galerii – na dětské úsměvy při malování, na vlastní obrazy visící na stěně.

Postupně si děti zvykly – Lucka začala chodit do kroužku se mnou a Honzík mi pomáhal s přípravou barev. Petr byl pořád odtažitý, ale už si začal sám vařit večeři nebo prát ponožky.

Jednoho dne přišla máma na návštěvu a našla mě s Luckou u malířského stojanu. „Nikdy bych nevěřila, že tě tohle jednou naplní,“ řekla tiše.

„A proč by nemohlo?“ odpověděla jsem jí. „Proč by žena nemohla být šťastná i mimo kuchyň?“

Petr mi už nikdy neřekl, že bych bez něj nepřežila. Možná pochopil, že síla ženy není v tom být dokonalou hospodyní, ale v tom najít sama sebe.

Někdy večer sedím u svého obrazu a přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije podle cizích představ? Kolik z nás má odvahu říct dost? Máme právo být šťastné i samy pro sebe?