Šepoty ticha: Bolest matčina srdce

„Kláro, prosím tě, ozvi se mi…“ šeptám do ticha kuchyně, kde je slyšet jen tikot hodin. Mobil leží na stole jako němý svědek mého zoufalství. Už týden od ní nemám žádnou zprávu. Žádné „Ahoj mami“, žádné „Jak se máš?“. Jen prázdnota, která mě dusí každým dnem víc a víc.

Vždycky jsme si byly blízké. Když byla malá, držela mě za ruku na cestě do školky a šeptala mi do ucha svá malá tajemství. Smály jsme se spolu u pohádek, pekly bábovku a vymýšlely vlastní písničky. Ale teď? Teď je mezi námi propast, kterou nedokážu překlenout.

Vzpomínám si na poslední hádku. Bylo to kvůli jejímu příteli, Tomášovi. Nikdy jsem ho neměla ráda – byl drzý, neuctivý a podle mě Kláru jen využíval. Řekla jsem jí to přímo do očí. „Kláro, zasloužíš si někoho lepšího! On tě jen stahuje dolů.“

„Mami, ty nikdy nikoho neschvaluješ! Nikdy nejsi spokojená!“ křičela na mě tehdy. Její oči byly plné slz i vzteku. „Jsem už dospělá, nech mě žít svůj život!“

Od té doby se všechno změnilo. Přestala chodit domů na večeře, přestala mi volat. Když jsem jí psala zprávy, odpověděla jedním slovem nebo vůbec. A teď? Teď už ani to ne.

Moje sestra Jana mi říká: „Nech ji být, ona se ozve, až bude chtít.“ Ale jak mám být v klidu, když mám pocit, že jsem přišla o kus sebe? Každý den si vyčítám, jestli jsem nebyla moc tvrdá, jestli jsem ji neměla víc podpořit místo toho, abych ji kritizovala.

V práci se mi nedaří soustředit. Kolega Petr se mě ptal: „Jano, jsi v pořádku? Vypadáš unaveně.“ Jen jsem pokrčila rameny a zalhala: „To nic není.“ Ale ve skutečnosti je to všechno. Každý kout bytu mi ji připomíná – její staré plyšáky v rohu pokoje, fotky z dovolené na lednici, dokonce i její oblíbený hrnek s kočkou.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a šla za Tomášem do jeho bytu na Žižkově. Otevřel mi s překvapeným výrazem. „Dobrý den… ehm… paní Nováková?“

„Tomáši, je Klára doma?“ zeptala jsem se tiše.

„Ne… je u kamarádky. Ale myslím, že byste jí měla dát čas,“ řekl a zavřel dveře dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Vracela jsem se domů s pocitem naprosté bezmoci. Co když už mě Klára nikdy nebude chtít vidět? Co když jsem ji ztratila navždy?

Začala jsem psát dopisy – opravdové dopisy na papír. V každém z nich jsem jí vyprávěla o svých pocitech, o tom, jak mi chybí, jak mě mrzí všechno, co jsem řekla. Nikdy jsem je neposlala. Leží schované v šuplíku vedle postele.

Jednoho dne jsem potkala sousedku Martu na chodbě. „Jano, co je s Klárkou? Už dlouho jsem ji neviděla.“

„Nevím… nemluví se mnou,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Marta mě objala a řekla: „Neboj se, děti se vždycky vrátí. Jen musí najít cestu samy.“

Ale co když tu cestu nenajde? Co když jsem ji svými slovy zranila víc, než si myslím?

Jednou večer mi přišla zpráva od Kláry: „Mami, potřebuju čas. Prosím tě, nech mě být.“

Seděla jsem dlouho v kuchyni a dívala se na tu krátkou větu. Slzy mi stékaly po tváři a já si uvědomila, že musím respektovat její přání. Ale jak mám žít bez ní?

Začala jsem chodit na procházky do Stromovky. Tam jsme spolu kdysi krmily kachny a smály se nad tím, jak jsou nešikovné. Teď tam chodím sama a vzpomínám na ty chvíle. Lidé kolem mě spěchají za svými životy a já mám pocit, že ten můj se zastavil.

Jednou večer mi zavolala Jana: „Jano, pojď k nám na večeři. Nemůžeš být pořád sama.“

Seděla jsem u ní v kuchyni a dívala se na její děti, jak si hrají. Najednou mi došlo, že i když Klára teď není se mnou, pořád mám rodinu kolem sebe. Ale stejně… ta bolest nezmizí.

Někdy v noci vstávám a chodím po bytě jako duše bez těla. Otevírám šuplík s dopisy a čtu si je znovu a znovu. V každém řádku je moje láska i bolest.

Možná jsem byla moc přísná matka. Možná jsem chtěla pro Kláru to nejlepší a zapomněla se jí zeptat, co chce ona sama.

Teď už jen čekám. Čekám na den, kdy mi zavolá nebo přijde domů a řekne: „Mami, můžeme si promluvit?“

Ale co když ten den nikdy nepřijde?

Někdy si říkám: Je možné napravit chyby minulosti? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené?